Maratonský deník - Petr Tulis

MUM 2018, blanenská, tišnovská, olešnická, bystřická a cimrmanova etapa

13. srpna 2018 v 21:49 | PT |  Maratony
Kdybych chtěl parafrázovat jednoho nejmenovaného státníka, mohl bych říct, že nic není staršího, než včerejší maraton. A co teprve maratony Moravského ultramaratonu z minulého měsíce, tedy července 2018. Dříve jsem se nedostal k tomu, abych posledních pět etap doplnil do deníku a teď po pěti týdnech už takové ty bezprostřední emoce naprosto vyprchaly. Proto se omezím jen na uvedení jednotlivých etap a výsledných časů.
Blanenská etapa 04:43:34
Tišnovská etapa 04:39:30
Olešnická etapa 04:33:51
Bystřická etapa 04:27:30
Cimrmanova etpa 04:24:43
 

MUM 2018, Boskovická etapa

3. července 2018 v 9:24 | PT |  Maratony
Druhá etapa MUMu tradičně startuje z boskovického náměstí. Oproti prvnímu dni se trošku oteplilo, což mi pochopitelně vyhovuje. V neděli se mi bohužel v nových botech udělaly puchýře na patách, což pochopitelně na rychlosti nepřidá. Zejména v pasážích s kamenitými lesními cestami je to docela problematické. Ale rozběhat se dá všechno. Původně jsem si myslel, že bych boskovickou etapu mohl dát někde kolem čtyři hodin a třiceti minut, ale s těmi puchýři to prostě nejde. Výsledný čas čtyři hodiny čtyřicet jedna minuta a devět sekund.

MUM 2018, Lomnická etapa

2. července 2018 v 0:04 | PT |  Maratony
A pak že jsou všichni ve Varech... Dnes, tedy prvního červnece 2018 opět začíná velký cirkus zvaný MUM, neboli jak všichni příznivci ultraběhu a vůbec všeho lehce extrémního vědí, Moravský ultramaraton. Jedná se o etapový ultramaraton, sestávající se se sedmi etap, přičemž každá etapa má délku o něco větší, než je standartní maraton, tedy ultramaratonská distance. První etapa začíná a končí v Lomnici u Tišnova a měří plus mínus něco přes čtyřicet tři kilometrů (sám bych rád věděl, kolik vlastně). Pro mě osobně to bylo již počtvrté, co jsem tuto etapu absolvoval. Všechny etapy jsou poměrně náročné, s kumulovaným převýšením okolo tisíce metrů, ale první etapa je dle mého názoru nejnáročnější. Může za to pasáž mezi dvaatřicátým až přibližně sedmatřicátým kilometrem, kde na účastníky čeká několik (nebál bych se říct) bestiálních stoupacích úseků, kdy má člověk pocit že vybíhá spíš nějakou sjezdovku, než že by běžel (ultra)maraton. Určitě už jsem to psal někde dříve, ale klidně to znovu zopakuji. Z Lomnice se vybíhá hned do poměrně náročnéhé víc než dva kilometry dlouhého stoupání, přeběhne se kopec a běží se dolů do údolí řeky Svratky ve Štěpánovicích. Dále se pokračuje do Tišnova k soutoku s Loučnou, podél Loučné na Dolní Loučky, Horní Loučky a Skryje. To je celkem pohodová pasáž, poté přichází stoupání na státní silnici na Litavu. Za Litavou odbočíme na Klokočí a Maňovou (to jsou tak nádherné poetické názvy) a dolů do Doubravníka. Až sem je to celkem v pohodě, ale přibližně za občerstovačkou v Doubravníku začíná takové lehké běžecké peklo. Letos jsem ale přece jen mám celkem natrénováno, takže jsem i tuto pasáž zvládnul bez problémů a měl jsem nakročeno k celkem slušnému cílovému času. Občerstvovačku v Ochoze jsem prosvištěl jako blesk, dokonce jsem předběhl i tři čtyři běžce přede mnou. Sice jsem měl pocit, že mám ještě dost sil, ale možná jsem to trošku přepálil. V seběhu do Lomnice, na dvaačtyřicátém kilometru mě naprosto neočekávaně přepadla křeč do pravého stehna, což mi vzalo asi čtyři minuty. Asi půl kilometru před cílem se to samé opakovalo s levým stehnem, další minuta. Konečný čas byl čtyři hodiny, dvacet tři minuty a pár sekund, takže jsem spokojen. Konečné umístění na třicátém devátém místě z asi sto třiceti, takže na konci první třetiny, s čímž jsem taky na startu moc nepočítal. Mrzí mě těch ztracených pět minut, protože to by pro mě na první etapu byl naprosto super extra čas. Ale i tak to je fajn a docela i příslib do dalších etap. Uvidím, jak se budu cítit ráno a hlavně jak budou fungovat nohy. Ale subjektivně mám z dnešní etapy nejlepší pocit, jaký jsem kdy z první etapy MUMu měl, takže to snad bude ok. Uvidíme zítra na náměstí v Boskovicích v patnáct nula nula. Určitě ještě musím zmínit, že dnes jsem tu z Chrudimi neběžel jen já, ale i moje kolegyně Zuzka Dundáčková a její manžel Ondra (se kterým jsem běžel Memoriál chrudimských parašutistů) a dále manželé Košínovi. Takže statisticky tu dneska Chrudim byla zastoupena celkem nadprůměrně. Maraton s pořadovým číslem třicet tři.
Chrudimská výprava na před začátkem zahajovací etapy MUMu 2018
 


PIM 2018

14. května 2018 v 22:36 | PT |  Maratony
V neděli 6. května 2018, lehce před devátou hodinou dopolední, opět stojím v pražské Celetné ulici. Čekám na úvodní tóny smetanovy Vltavy a na to, až se několik set metrů dlouhý had běžců pomalu pohne směrem ke startovní bráně na Staroměstském náměstí. Již od rána je cítit, že nás čeká další nádherný jarní den, zalitý slunečním svitem a naplněný super atmosférou největšího běžeckého svátku v Česku, tedy Pražským mezinárodním maratonem 2018. Všude kolem je cítit nadšení, člověk potkává běžce ze všech koutů světa. Podle oficiálních statistik se letošního pražského maratonu účastnili běžci z více než 85 států. Stojím na konci startovního sektoru G, pozoruji okolí a přemýšlím nad tím, že je to již popáté v řadě, co čekám na startovní výstřel pražského maratonu. Nechce se mi tomu ani věřit, jak ten čas letí. Po několika motivačních písních již zazní první tóny Vltavy a po chvíli se začínáme zprvu pomalu a poté rychleji pohybovat směrem ke startovní čáře. Probíhám ji přibližně čtyři minuty a dvacet sekund po odstartování závodu a tím pádem gazely (černé běžce) nezahlédnu ani na startu, ani cestou, ani v cíli. Když já budu dobíhat, černí již budou na letišti :-). Běží se nádherně, od začátku si držím svoje tempo, pět minut dvacet pět sekund na kilometr a to se mi daří prakticky až do cíle. Dobíhám v čase tři hodiny, čtyřicet osm minut a třicet osm sekund. Není to sice nic moc extra čas, ale vzhledem k mojí současné formě je to přesně to, co jsem očekával, a tak jsem spokojen. Mám radost především z toho, že cestou nebyla žádná krize, dařilo se mi držet od začátku do konce prakticky stejné tempo a mám pocit, že to byl subjektivně nejlepší pražský maraton. Celkově maraton s pořadovým číslem 32.

Trojkrálový maraton, Kolárovo

8. ledna 2018 v 22:47 | PT |  Maratony
Jak lépe začít nový rok, než tím, že si zaběhnete maraton. První maraton v bližším okolí, který pro mě připadal v úvahu, se letos běžel v sobotu 6. ledna, v Kolárovu. Asi nepřekvapí, že se jmenuje Trojkrálový. Už jsem o něm uvažoval loni, ale nějak mi to nevyšlo. Rozhodl jsem se jet již v pátek a v Kolárovu přenocovat, abych se vyhnul otravnému nočnímu cestování, únavě a stresu z toho, jestli to na poslední chvíli stihnu nebo ne. Běžel se již osmý ročník a dle výsledkových listin z předešlých let je vidět, že účast je rok co rok vyšší. Letos běželo přes sto účastníků, další více než dvě stě půlmaraton. Takže docela slušná účast.
Maraton je tradičně odstartován ranou z děla. A to to doslova. Výstřel se sice trošku opozdil, nestrefil se do odpočítávání, takže jsem měl pocit (a zřejmě nejen já), že letos nebude. Čelo pelotonu se již dalo do pohybu a pak to přišlo. To byla šlupka, jako když bouchne Semtín. Mám pocit, že v okolí určitě museli zasklívat nějaká okna. První kilometry vedou městem, přibližně po sedmi kilometrech opouštíme Kolárovo, přeběhneme most přes Váh a asi po kilometru se zabočí doprava na stezku podél Váhu. Kolem řeky se běží asi deset kilometrů, do Vrbové nad Váhom. Tam se trasa maratonu od řeky odklání, běží se směrem na Kavu ještě asi šest kilometrů, kde je obrátka a stejnou cestou zpět. Tedy až na tu úvodní pasáž v Kolárovu. V závěrečné fazi, jakmile se přeběhne most zpět do Kolárova, tak už se běží přímo do prostoru cíle. Trať je rovinatá a kdyby byl člověk v kondici, tak by se tu asi dal zaběhnout hezký osobáček. Což se mě ale letos rozhodně netýkalo. V klidu jsem si to zaběhnul za tři hodiny, čtyřicet šest minut a čtyřicet sekund. Počasí bylo super, téměř jarní, jasno, teplota kolem deseti stupňů nad nulou a téměř bezvětří. Běžel jsem si svoje klidné tempo, takže jsem měl i docela dost času koukat kolem sebe a pozorovat okolní placatou krajinu. Organizace také bezchybná, takže závodu není co vytknout a myslím, že se tam příští rok rád vrátím. Maraton s pořadovým číslem třicet jedna.

Memoriál československých parašutistů

8. ledna 2018 v 22:42 | PT |  Ultramaratony
Dne 11. listopadu 2017, symbolicky v den, kdy se připomíná Den veteránů, uspořádal 43. výsadkový prapor Chrudim již šestý ročník Memoriálu československých parašutistů. Akce je koncipována jako dálkový pochod dvoučlenných družstev, ale mezi účastníky jsou i tací, kteří vytyčenou trasu běží. Byli jsme jedni z nich. Tedy já a kamarád Ondra. Startovali jsme přibližně o půl třetí odpoledne. Trasa vedla z Chrudimského letiště, kolem Báry, přes Trpišov, Svídnici, Žumberk na Ležáky. Zde, po krátkém uctění památky obětí protifašistického odboje, trasa pokrčovala směr Včelákov, Babákov (Dolní i Horní) do Hlinska, kde byla polovina trasy a jediná občerstvovací stanice. Dále se běželo na Hamry, Vortovou, Herálec, Devět skal, Fryšavu, Medlov. Od Medlova nás čekalo celkem brutální stoupání na Panskou skálu a pak na Studnice. Na Studnicích byl ideový cíl pochodu a to před domem, kde svého času bydlel Cyril Musil, který za druhé světové války poskytl přístřeší českým parašutistům vyslaným z Anglie a dával v sázku nejen život svůj, ale i životy svých blízkých, možná celé vesnice. Po zapálení svíčky jsme se dověděli, že skutečný cíl memoriálu je ale až v kulturním domě v Novém Městě na Moravě, takže nás čekalo ještě cca pět kilometrů. Od šesti hodin poměrně vytrvale pršelo, ve vyšších polohách sněžilo, teplota lehce nad nulou, mlha a nepříjemný vítr, hlavně v pasážích mimo lesa. Zázemí v kulturáku v Novém Městě bylo, s teplým čajem, kávou a snídaní, tak přišlo velmi vhod. Trasu o celkové délce lehce nad sedmdesát kilometrů a za poměrně náročných podmínek jsme dokončili jako třetí, v čase cca jedenáct hodin a dvacet minut. Pro příští rok je zde jistě prostor pro zlepšení.

MUM 2017, Tišnovská etapa

9. července 2017 v 21:42 | PT |  Maratony

Čtvrtá etapa MUMu, nazvaná tišnovská a běhaná tradičně ve středu, patří ve srovnání s ostatními etapami k mým nejoblíbenějším. Letos jsem se rozhodnul neběžet celý MUM, ale jen lehce tréninkově dvě tři etapy. Nakonec zůstalo u těch dvou. Vzhledem k tomu, že tišnovská etapa se běžela v den státního svátku (5. července) a tedy v den pracovního volna, nebyl důvod váhat, která etapa pro mě letos po úvodní lomnické bude ta druhá.
Vybíhalo se tradičně od radnice z tišnovského náměstí a za asistence městské policie. Startovní pole je opět rozděleno na dvě skupiny a to dle výkonnosti běžců. Pomalejší účastníci, tedy ti, kteří jednotlivé etapy běhají za čtyři a půl hodiny a pomaleji, startují už ve dvě hodiny, rychlejší startují až ve tři hodiny. V pomalejší skupince startuje téměř sedmdesát běžců, v rychlejší přibližně šedesát. Čtvrtý den je druhý den, který se započítává do vloženého zkráceného závodu, označovaného jako MiniMUM (kdy se počítá první, čtvrtá a sedmá etapa). Je to taková "přípravka" pro ty, kteří si nevěří na celý MUM. Takže čtvrtou etapu běží, jak ti, kteří se snaží zdolat všech sedm etap, tak ti kteří v rámci MiniMUMu běží jen tři etapy a pak ti, kteří běží jen jednu etapu, případně více etap, ale jiných, než které se počítají do MiniMUMu. Musím říct, že je to velice působivé, vidět v horkém letním odpoledni, kdy teplota šplhá ke třicítce (a občas i vysoko nad), více než sto běžců všech věkových kategorií, kteří se chystají zdolat maratonskou distanci (resp. ještě o něco delší). Docela mě vždycky pobaví reakce lidí na trati, když se dozví, co běžíme. "Cože maraton?? No vy jste fakt blázni…" A když se ještě v té rychlosti stačíme letmo zmínit, že se třeba těch maratonů běží víc, tak to už často přesahuje jejich možnosti chápání 
V tišnovské etapě MUMu 2017 jsem startoval dobrovolně s pomalejší skupinkou, tedy ve čtrnáct nula nula, abych byl dříve v cíli. Byla to pro mě tak trošku nová zkušenost, protože do této doby jsem se vždy ("zuby nehty") udržel v rychlejší skupince. Výkonnostně se pohybuji někde na hranici právě toho limitu čtyři a půl hodiny. Mezi rychlejšími běžci jsem byl vždy přibližně mezi pěti posledními, v té pomalejší skupince jsem se naopak pohyboval stále více méně v čele pelotonu a osamocen, což zase klade vyšší nároky na sledování trasy.
Start tišnovské etapy je tradičně lehce pompézní, tedy za asistence městské policie. Ta zajišťuje bezproblémový průběh první částí závodu ulicemi města, až ke státní silnici u koupaliště. Pak už začíná úvodní stoupání lesními stezkami směrem na Pejškov a Maršov. Po této úvodní náročnější pasáži, která má asi 12 kilometrů, nastává naopak taková odpočinková fáze, kdy se přes Lažánky klesá až do Veverské Bítýšky k občerstvovací stanici přibližně v polovině etapy. Pak se pokračuje proti směru Svratky, přes Heroltice a Březinu k občerstvovačce u benzinové pumpy u Hradčan. To už je nejvyšší čas, aby se člověk mentálně připravil na nenáročnější pasáž středečního maratonu, kterým je výstup na kopec Klucanina. Záměrně neříkám výběh, protože po těch více než třiceti kilometrech nemůže být v takovém stoupáku o běhu ani řeči. Standartní hoby běžec, mezi které se tak trošku počítám, je rád, když ty přibližně dva kilometry zdolá lehkou chůzí. Snažit se byť i jen o nějakou imitaci běhu by mohlo znamenat, že se člověk na pár dnů vyřadí z provozu a to by byla škoda. Docela by mě i zajímalo, jestli ti opravdoví běžci, kteří se pohybují v čele výsledkové listiny, tyto pasáže běhají nebo taky jdou krokem. Třeba to někdy zjistím. Ale asi spíš z doslechu, je nepravděpodobné, že bych si to někdy mohl ověřit osobně tak, že jim budu dýchat na záda . Jinak kopec Klucanina je v tišnovském koloritu taková ta nepřehlédnutelná homole s rozhlednou. To jen pro ty, kteří neběhají, aby si mohli udělat představu, co je to vlastně zač ten MUM.
Po seběhu z Klucaniny se proběhne Tišnovem a následuje lehký výběh na Květnici, další vypečený tišnovský kopeček. Ale tam už se neběží až nahoru, po modré se seběhne dolů a během pár set metrů už je člověk v Lomničce. Odtud už je to asi osmi kilometrové lehké stoupání přes Šerkovice a okružním oběhem Lomnice se přiběhne do společného cíle všech etap MUMu, tedy do objektu lomnické základní školy. Na posledních kilometrech u Šerkovic předbíhám Sašu Alexejeva, který signalizuje nějaký problém s nohou. Za chvíli mě předbíhá Dan Orálek, vedoucí závodník, vybíhající o hodinu později. Na pár minutek se se mnou zastaví na kole projíždějící Vilma Podmelová, která letos neběží a tak poskytuje podporu na trati. Zpříjemní mi to závěrečnou fázi závodu. V klidu a pohodě dobíhám do cíle v mém standardním tišnovském čase čtyři hodiny, dvacet osm minut a čtyřicet dvě sekundy. Chvíli v průběhu závodu jsem si myslel, že by to mohlo být i o nějakou tu minutku lepší, ale musím uznat, že ten výsledný čas prostě odráží celkem přesně realitu.
Věřím, že příští rok bude příležitost nejen se zúčastnit celého MUMu, ale i vhodné okolnosti k tomu, abych trošku zlepšil ty časy jednotlivých etap a prolomil tak hranici třiceti hodin. Ale to je ještě daleko. Jsem moc rád, že jsem si mohl letos zaběhnout alespoň ty dvě etapy, spíše relaxačním tempem a tak, abych z toho měl dobrý pocit. Navíc jsem měl možnost zase po roce či po dvou potkat pár běžeckých kamarádů, což je takový příjemný bonus. Stále více se mi potvrzuje můj dávný dojem, že lidé, kteří se věnují dálkovému běhání, se v něčem hodně podobají jeden druhému. Minimálně takovým tím vnitřním klidem, pohodou, absencí stresu a podobně. Asi by toho bylo mnohem víc 

MUM 2017, Lomnická etapa

3. července 2017 v 23:00 | PT |  Maratony
V neděli 2. července 2017 byl v areálu základní školy v Lomnici u Tišnova zahájen jubilejní 25. ročník MUMu, tedy Moravského ultramaratonu. V průběhu čtvrtstoletí se z akce pro úzký okruh nadšenců stal ultramaratonský etapový podnik, který nemá obdoby nejen v rámci České republiky, ale i v regionu střední Evropy. O tom svědčí každoročně se zvyšující počet účastníků z Česka i ze zahraničí, ať už běží všech sedm etap nebo jen některou z nich.
Po dvou ročnících, kdy jsem si zaběhl celý MUM (2015, 2016), jsem se letos rozhodnul dát jen pár etap. Tedy první (lomnickou) a pak případně další ve dnech volna. Příjezd do areálu lomnické školy v neděli kolem jedné odpoledne mi připomínal návrat někam, kde to člověk dobře zná. Minimálně polovina účastníků jsou pořád ti samí běžci a člověk má pocit, jako by potkával staré známé. I když už je to rok, co jsme běželi poslední etapu loňského MUMu. Začátek byl trošku hektický, než jsem se stačil zaregistrovat, převléknout a nazout běžecké botky, tak už byl nejvyšší čas se postavit na start. Ještě jsem stačil prohodit pár slov s kamarády z předchozích ročníků a už zazněl startovní výstřel. Úvodní pasáž lomnické etapy, tedy asi tříkilometrové stoupání na Veselí, jakoby chtělo všem účastníkům naznačit, že to nebude žádná procházka růžovým sadem. Následují kontrolní body a občerstvovací stanice ve Štěpánovicích, průběh Předklášteřím, Dolní Loučky, Horní Loučky, Skryje, lehké asi dvoukilometrové stoupání do Jilmoví, nepříjemná asi dvoukilometrová pasáž po frekventované silnici do Litavy, poté Klokočí, seběh přes Maňovou do Doubravníka, kde je předposlední občerstvovačka (přibližně jedenatřicátý kilometr). Až potud je to celkem pohodový závod. Nejtěžší pasáž první etapy a dle mého názoru i celého MUMu je mezi dvaatřicátým až sedmatřicátým kilometrem. Prudké stoupání na Křížovice, Křeptov a poté na kopec Míchovec dá zabrat nejednomu zkušenému běžci. Ale i to k takovému typu závodů patří. Pak už následuje jen lehký seběh k poslední občerstvovačce v Ochoze u Tišnova a finální seběh do areálu základní školy v Lomnici. Je to zvláštní, jakou psychologickou výhodu znamená znalost terénu z předchozích ročníků a možnost mentálně se na to připravit. Před dvěma lety jsem po první etapě nemohl chodit a dnes se cítím naprosto ok. Výsledný čas 4 hodiny 32 minut a 20 sekund není sice nic světoborného, ale jinak to byl příjemný závod a maraton s pořadovým číslem dvacet devět.

PIM 2017

25. června 2017 v 21:53 | PT |  Maratony
Pražský mezinárodní maraton (PIM 2017) jsem letos běžel počtvrté v řadě. Tehdy před třemi lety to byl můj první maraton a jeden z nejsilnějších zážitků v životě. Na startu opět přibližně deset a půl tisíce lidí a víc už by snad ten střed metropole ani nezvládl. Ne že bych musel takové bombastické akce běhat častěji, ale přece jen je pražský maraton největším svátkem vytrvalostního běhu v České republice a účast v něm je tak trošku prestižní záležitostí. Registrace jsou tradičně vyčerpány již dlouhé měsíce předem a kdo zaváhá krátce po spuštění přihlašování, tak má smůlu.
Letos v zimě a na jaře mě opakovaně trápily různé virózy (ne zemanova typu) a tak ta příprava nebyla zdaleka taková, jak bych si sám představoval. Navíc okamžitě po doběhu maratonu jsem absolvoval téměř dvaadvacetihodinovou cestu autem do Říma. Tomu bylo třeba přizpůsobit tempo a rozhodl jsem se, že pro tentokrát to nebude ani tak o závodění, jako spíš zaběhnout si to na dobrý pocit. A to se mi také splnilo. Zahájení je tradičně velmi působivé. Minutu před devátou zazní hymna a hned po ní se současně se startovním výstřelem (který my ve vzdálených sektorech neslyšíme) rozezní s amplionů notoricky známé tóny Smetanovy Vltavy. Po několika minutách se had běžců začne pomalu sunout vpřed a poté se konečně začíná i běžet. Výsledný čas tři hodiny, padesát tři minuty a šestnáct sekund není sice nic moc, ale vzhledem k okolnostem jsem docela spokojen. Maraton s pořadovým číslem dvacet osm.

MUM 2016, Bystřická a Cimrmanova etapa

25. června 2017 v 21:16 | PT |  Maratony

Uběhl skoro celý rok od doběhu poslední etapy Moravského ultramaratonu 2016, za týden se běží první etapa roku 2017 a já nebyl dosud schopen dopsat poslední dvě etapy loňského ročníku. Je to ostuda a moje neteř Terezka mi to často vyčítá. Je čas konečně to napravit :-). Po roce ale už přece jen vzpomínky vybledly a tak se asi omezím jen na suché konstatování, že páteční bystřická etapa byla maratonem s pořadovým číslem dvacet šest a závěrečná sobotní (cimrmanova) etapa maratonem dvacátým sedmým. Jak jsem psal dříve, MUM 2016 mě nezastihnul v nejlepší kondici, takže s výslednými časy jednotlivých etap plus mínus kolem čtyř a půl hodiny jsem byl relativně spokojen. Páteční etapu jsem doběhl v čase čtyři hodiny, třicet jedna minuta a deset vteřin. Poslední, sobotní etapu, jsem zvládnul za čtyři hodiny, dvacet dvě minuty a padesát vteřin. Na překonání výsledného času z roku 2015 jsem loni neměl a ani letos se o to nebudu pokoušet. Doufám tedy že příští rok (2018) mi okolnosti dovolí pokusit se zaběhnout MUM opět celý a v čase pod třicet hodin.

Doběh Cimrmanovy etapy, MUM 2016. Poslední metry třista prvého kilometru.

Kam dál