Maratonský deník - Petr Tulis

Trojkrálový maraton, Kolárovo

8. ledna 2018 v 22:47 | PT |  Maratony
Jak lépe začít nový rok, než tím, že si zaběhnete maraton. První maraton v bližším okolí, který pro mě připadal v úvahu, se letos běžel v sobotu 6. ledna, v Kolárovu. Asi nepřekvapí, že se jmenuje Trojkrálový. Už jsem o něm uvažoval loni, ale nějak mi to nevyšlo. Rozhodl jsem se jet již v pátek a v Kolárovu přenocovat, abych se vyhnul otravnému nočnímu cestování, únavě a stresu z toho, jestli to na poslední chvíli stihnu nebo ne. Běžel se již osmý ročník a dle výsledkových listin z předešlých let je vidět, že účast je rok co rok vyšší. Letos běželo přes sto účastníků, další více než dvě stě půlmaraton. Takže docela slušná účast.
Maraton je tradičně odstartován ranou z děla. A to to doslova. Výstřel se sice trošku opozdil, nestrefil se do odpočítávání, takže jsem měl pocit (a zřejmě nejen já), že letos nebude. Čelo pelotonu se již dalo do pohybu a pak to přišlo. To byla šlupka, jako když bouchne Semtín. Mám pocit, že v okolí určitě museli zasklívat nějaká okna. První kilometry vedou městem, přibližně po sedmi kilometrech opouštíme Kolárovo, přeběhneme most přes Váh a asi po kilometru se zabočí doprava na stezku podél Váhu. Kolem řeky se běží asi deset kilometrů, do Vrbové nad Váhom. Tam se trasa maratonu od řeky odklání, běží se směrem na Kavu ještě asi šest kilometrů, kde je obrátka a stejnou cestou zpět. Tedy až na tu úvodní pasáž v Kolárovu. V závěrečné fazi, jakmile se přeběhne most zpět do Kolárova, tak už se běží přímo do prostoru cíle. Trať je rovinatá a kdyby byl člověk v kondici, tak by se tu asi dal zaběhnout hezký osobáček. Což se mě ale letos rozhodně netýkalo. V klidu jsem si to zaběhnul za tři hodiny, čtyřicet šest minut a čtyřicet sekund. Počasí bylo super, téměř jarní, jasno, teplota kolem deseti stupňů nad nulou a téměř bezvětří. Běžel jsem si svoje klidné tempo, takže jsem měl i docela dost času koukat kolem sebe a pozorovat okolní placatou krajinu. Organizace také bezchybná, takže závodu není co vytknout a myslím, že se tam příští rok rád vrátím. Maraton s pořadovým číslem třicet jedna.
 

Memoriál československých parašutistů

8. ledna 2018 v 22:42 | PT |  Ultramaratony
Dne 11. listopadu 2017, symbolicky v den, kdy se připomíná Den veteránů, uspořádal 43. výsadkový prapor Chrudim již šestý ročník Memoriálu československých parašutistů. Akce je koncipována jako dálkový pochod dvoučlenných družstev, ale mezi účastníky jsou i tací, kteří vytyčenou trasu běží. Byli jsme jedni z nich. Tedy já a kamarád Ondra. Startovali jsme přibližně o půl třetí odpoledne. Trasa vedla z Chrudimského letiště, kolem Báry, přes Trpišov, Svídnici, Žumberk na Ležáky. Zde, po krátkém uctění památky obětí protifašistického odboje, trasa pokrčovala směr Včelákov, Babákov (Dolní i Horní) do Hlinska, kde byla polovina trasy a jediná občerstvovací stanice. Dále se běželo na Hamry, Vortovou, Herálec, Devět skal, Fryšavu, Medlov. Od Medlova nás čekalo celkem brutální stoupání na Panskou skálu a pak na Studnice. Na Studnicích byl ideový cíl pochodu a to před domem, kde svého času bydlel Cyril Musil, který za druhé světové války poskytl přístřeší českým parašutistům vyslaným z Anglie a dával v sázku nejen život svůj, ale i životy svých blízkých, možná celé vesnice. Po zapálení svíčky jsme se dověděli, že skutečný cíl memoriálu je ale až v kulturním domě v Novém Městě na Moravě, takže nás čekalo ještě cca pět kilometrů. Od šesti hodin poměrně vytrvale pršelo, ve vyšších polohách sněžilo, teplota lehce nad nulou, mlha a nepříjemný vítr, hlavně v pasážích mimo lesa. Zázemí v kulturáku v Novém Městě bylo, s teplým čajem, kávou a snídaní, tak přišlo velmi vhod. Trasu o celkové délce lehce nad sedmdesát kilometrů a za poměrně náročných podmínek jsme dokončili jako třetí, v čase cca jedenáct hodin a dvacet minut. Pro příští rok je zde jistě prostor pro zlepšení.

MUM 2017, Tišnovská etapa

9. července 2017 v 21:42 | PT |  Maratony

Čtvrtá etapa MUMu, nazvaná tišnovská a běhaná tradičně ve středu, patří ve srovnání s ostatními etapami k mým nejoblíbenějším. Letos jsem se rozhodnul neběžet celý MUM, ale jen lehce tréninkově dvě tři etapy. Nakonec zůstalo u těch dvou. Vzhledem k tomu, že tišnovská etapa se běžela v den státního svátku (5. července) a tedy v den pracovního volna, nebyl důvod váhat, která etapa pro mě letos po úvodní lomnické bude ta druhá.
Vybíhalo se tradičně od radnice z tišnovského náměstí a za asistence městské policie. Startovní pole je opět rozděleno na dvě skupiny a to dle výkonnosti běžců. Pomalejší účastníci, tedy ti, kteří jednotlivé etapy běhají za čtyři a půl hodiny a pomaleji, startují už ve dvě hodiny, rychlejší startují až ve tři hodiny. V pomalejší skupince startuje téměř sedmdesát běžců, v rychlejší přibližně šedesát. Čtvrtý den je druhý den, který se započítává do vloženého zkráceného závodu, označovaného jako MiniMUM (kdy se počítá první, čtvrtá a sedmá etapa). Je to taková "přípravka" pro ty, kteří si nevěří na celý MUM. Takže čtvrtou etapu běží, jak ti, kteří se snaží zdolat všech sedm etap, tak ti kteří v rámci MiniMUMu běží jen tři etapy a pak ti, kteří běží jen jednu etapu, případně více etap, ale jiných, než které se počítají do MiniMUMu. Musím říct, že je to velice působivé, vidět v horkém letním odpoledni, kdy teplota šplhá ke třicítce (a občas i vysoko nad), více než sto běžců všech věkových kategorií, kteří se chystají zdolat maratonskou distanci (resp. ještě o něco delší). Docela mě vždycky pobaví reakce lidí na trati, když se dozví, co běžíme. "Cože maraton?? No vy jste fakt blázni…" A když se ještě v té rychlosti stačíme letmo zmínit, že se třeba těch maratonů běží víc, tak to už často přesahuje jejich možnosti chápání 
V tišnovské etapě MUMu 2017 jsem startoval dobrovolně s pomalejší skupinkou, tedy ve čtrnáct nula nula, abych byl dříve v cíli. Byla to pro mě tak trošku nová zkušenost, protože do této doby jsem se vždy ("zuby nehty") udržel v rychlejší skupince. Výkonnostně se pohybuji někde na hranici právě toho limitu čtyři a půl hodiny. Mezi rychlejšími běžci jsem byl vždy přibližně mezi pěti posledními, v té pomalejší skupince jsem se naopak pohyboval stále více méně v čele pelotonu a osamocen, což zase klade vyšší nároky na sledování trasy.
Start tišnovské etapy je tradičně lehce pompézní, tedy za asistence městské policie. Ta zajišťuje bezproblémový průběh první částí závodu ulicemi města, až ke státní silnici u koupaliště. Pak už začíná úvodní stoupání lesními stezkami směrem na Pejškov a Maršov. Po této úvodní náročnější pasáži, která má asi 12 kilometrů, nastává naopak taková odpočinková fáze, kdy se přes Lažánky klesá až do Veverské Bítýšky k občerstvovací stanici přibližně v polovině etapy. Pak se pokračuje proti směru Svratky, přes Heroltice a Březinu k občerstvovačce u benzinové pumpy u Hradčan. To už je nejvyšší čas, aby se člověk mentálně připravil na nenáročnější pasáž středečního maratonu, kterým je výstup na kopec Klucanina. Záměrně neříkám výběh, protože po těch více než třiceti kilometrech nemůže být v takovém stoupáku o běhu ani řeči. Standartní hoby běžec, mezi které se tak trošku počítám, je rád, když ty přibližně dva kilometry zdolá lehkou chůzí. Snažit se byť i jen o nějakou imitaci běhu by mohlo znamenat, že se člověk na pár dnů vyřadí z provozu a to by byla škoda. Docela by mě i zajímalo, jestli ti opravdoví běžci, kteří se pohybují v čele výsledkové listiny, tyto pasáže běhají nebo taky jdou krokem. Třeba to někdy zjistím. Ale asi spíš z doslechu, je nepravděpodobné, že bych si to někdy mohl ověřit osobně tak, že jim budu dýchat na záda . Jinak kopec Klucanina je v tišnovském koloritu taková ta nepřehlédnutelná homole s rozhlednou. To jen pro ty, kteří neběhají, aby si mohli udělat představu, co je to vlastně zač ten MUM.
Po seběhu z Klucaniny se proběhne Tišnovem a následuje lehký výběh na Květnici, další vypečený tišnovský kopeček. Ale tam už se neběží až nahoru, po modré se seběhne dolů a během pár set metrů už je člověk v Lomničce. Odtud už je to asi osmi kilometrové lehké stoupání přes Šerkovice a okružním oběhem Lomnice se přiběhne do společného cíle všech etap MUMu, tedy do objektu lomnické základní školy. Na posledních kilometrech u Šerkovic předbíhám Sašu Alexejeva, který signalizuje nějaký problém s nohou. Za chvíli mě předbíhá Dan Orálek, vedoucí závodník, vybíhající o hodinu později. Na pár minutek se se mnou zastaví na kole projíždějící Vilma Podmelová, která letos neběží a tak poskytuje podporu na trati. Zpříjemní mi to závěrečnou fázi závodu. V klidu a pohodě dobíhám do cíle v mém standardním tišnovském čase čtyři hodiny, dvacet osm minut a čtyřicet dvě sekundy. Chvíli v průběhu závodu jsem si myslel, že by to mohlo být i o nějakou tu minutku lepší, ale musím uznat, že ten výsledný čas prostě odráží celkem přesně realitu.
Věřím, že příští rok bude příležitost nejen se zúčastnit celého MUMu, ale i vhodné okolnosti k tomu, abych trošku zlepšil ty časy jednotlivých etap a prolomil tak hranici třiceti hodin. Ale to je ještě daleko. Jsem moc rád, že jsem si mohl letos zaběhnout alespoň ty dvě etapy, spíše relaxačním tempem a tak, abych z toho měl dobrý pocit. Navíc jsem měl možnost zase po roce či po dvou potkat pár běžeckých kamarádů, což je takový příjemný bonus. Stále více se mi potvrzuje můj dávný dojem, že lidé, kteří se věnují dálkovému běhání, se v něčem hodně podobají jeden druhému. Minimálně takovým tím vnitřním klidem, pohodou, absencí stresu a podobně. Asi by toho bylo mnohem víc 
 


MUM 2017, Lomnická etapa

3. července 2017 v 23:00 | PT |  Maratony
V neděli 2. července 2017 byl v areálu základní školy v Lomnici u Tišnova zahájen jubilejní 25. ročník MUMu, tedy Moravského ultramaratonu. V průběhu čtvrtstoletí se z akce pro úzký okruh nadšenců stal ultramaratonský etapový podnik, který nemá obdoby nejen v rámci České republiky, ale i v regionu střední Evropy. O tom svědčí každoročně se zvyšující počet účastníků z Česka i ze zahraničí, ať už běží všech sedm etap nebo jen některou z nich.
Po dvou ročnících, kdy jsem si zaběhl celý MUM (2015, 2016), jsem se letos rozhodnul dát jen pár etap. Tedy první (lomnickou) a pak případně další ve dnech volna. Příjezd do areálu lomnické školy v neděli kolem jedné odpoledne mi připomínal návrat někam, kde to člověk dobře zná. Minimálně polovina účastníků jsou pořád ti samí běžci a člověk má pocit, jako by potkával staré známé. I když už je to rok, co jsme běželi poslední etapu loňského MUMu. Začátek byl trošku hektický, než jsem se stačil zaregistrovat, převléknout a nazout běžecké botky, tak už byl nejvyšší čas se postavit na start. Ještě jsem stačil prohodit pár slov s kamarády z předchozích ročníků a už zazněl startovní výstřel. Úvodní pasáž lomnické etapy, tedy asi tříkilometrové stoupání na Veselí, jakoby chtělo všem účastníkům naznačit, že to nebude žádná procházka růžovým sadem. Následují kontrolní body a občerstvovací stanice ve Štěpánovicích, průběh Předklášteřím, Dolní Loučky, Horní Loučky, Skryje, lehké asi dvoukilometrové stoupání do Jilmoví, nepříjemná asi dvoukilometrová pasáž po frekventované silnici do Litavy, poté Klokočí, seběh přes Maňovou do Doubravníka, kde je předposlední občerstvovačka (přibližně jedenatřicátý kilometr). Až potud je to celkem pohodový závod. Nejtěžší pasáž první etapy a dle mého názoru i celého MUMu je mezi dvaatřicátým až sedmatřicátým kilometrem. Prudké stoupání na Křížovice, Křeptov a poté na kopec Míchovec dá zabrat nejednomu zkušenému běžci. Ale i to k takovému typu závodů patří. Pak už následuje jen lehký seběh k poslední občerstvovačce v Ochoze u Tišnova a finální seběh do areálu základní školy v Lomnici. Je to zvláštní, jakou psychologickou výhodu znamená znalost terénu z předchozích ročníků a možnost mentálně se na to připravit. Před dvěma lety jsem po první etapě nemohl chodit a dnes se cítím naprosto ok. Výsledný čas 4 hodiny 32 minut a 20 sekund není sice nic světoborného, ale jinak to byl příjemný závod a maraton s pořadovým číslem dvacet devět.

PIM 2017

25. června 2017 v 21:53 | PT |  Maratony
Pražský mezinárodní maraton (PIM 2017) jsem letos běžel počtvrté v řadě. Tehdy před třemi lety to byl můj první maraton a jeden z nejsilnějších zážitků v životě. Na startu opět přibližně deset a půl tisíce lidí a víc už by snad ten střed metropole ani nezvládl. Ne že bych musel takové bombastické akce běhat častěji, ale přece jen je pražský maraton největším svátkem vytrvalostního běhu v České republice a účast v něm je tak trošku prestižní záležitostí. Registrace jsou tradičně vyčerpány již dlouhé měsíce předem a kdo zaváhá krátce po spuštění přihlašování, tak má smůlu.
Letos v zimě a na jaře mě opakovaně trápily různé virózy (ne zemanova typu) a tak ta příprava nebyla zdaleka taková, jak bych si sám představoval. Navíc okamžitě po doběhu maratonu jsem absolvoval téměř dvaadvacetihodinovou cestu autem do Říma. Tomu bylo třeba přizpůsobit tempo a rozhodl jsem se, že pro tentokrát to nebude ani tak o závodění, jako spíš zaběhnout si to na dobrý pocit. A to se mi také splnilo. Zahájení je tradičně velmi působivé. Minutu před devátou zazní hymna a hned po ní se současně se startovním výstřelem (který my ve vzdálených sektorech neslyšíme) rozezní s amplionů notoricky známé tóny Smetanovy Vltavy. Po několika minutách se had běžců začne pomalu sunout vpřed a poté se konečně začíná i běžet. Výsledný čas tři hodiny, padesát tři minuty a šestnáct sekund není sice nic moc, ale vzhledem k okolnostem jsem docela spokojen. Maraton s pořadovým číslem dvacet osm.

MUM 2016, Bystřická a Cimrmanova etapa

25. června 2017 v 21:16 | PT |  Maratony

Uběhl skoro celý rok od doběhu poslední etapy Moravského ultramaratonu 2016, za týden se běží první etapa roku 2017 a já nebyl dosud schopen dopsat poslední dvě etapy loňského ročníku. Je to ostuda a moje neteř Terezka mi to často vyčítá. Je čas konečně to napravit :-). Po roce ale už přece jen vzpomínky vybledly a tak se asi omezím jen na suché konstatování, že páteční bystřická etapa byla maratonem s pořadovým číslem dvacet šest a závěrečná sobotní (cimrmanova) etapa maratonem dvacátým sedmým. Jak jsem psal dříve, MUM 2016 mě nezastihnul v nejlepší kondici, takže s výslednými časy jednotlivých etap plus mínus kolem čtyř a půl hodiny jsem byl relativně spokojen. Páteční etapu jsem doběhl v čase čtyři hodiny, třicet jedna minuta a deset vteřin. Poslední, sobotní etapu, jsem zvládnul za čtyři hodiny, dvacet dvě minuty a padesát vteřin. Na překonání výsledného času z roku 2015 jsem loni neměl a ani letos se o to nebudu pokoušet. Doufám tedy že příští rok (2018) mi okolnosti dovolí pokusit se zaběhnout MUM opět celý a v čase pod třicet hodin.

Doběh Cimrmanovy etapy, MUM 2016. Poslední metry třista prvého kilometru.

MUM 2016, Olešnická etapa

8. července 2016 v 10:30 | PT

Pátá, neboli olešničká etapa MUMu 2016 je minulostí a před námi jsou již poslední dva maratony tohoto seriálu. Je to docela frkot a člověk ani nemá moc čas na to myslet. Pořád stejný kolotoč. Člověk se vyspí, nají, příprava, odjezd na start, běh samotné etapy, večeře, praní, spaní a tak pořád dokola, že než se vzpamatuje, tak je týden pryč. Včerejší etapa začínala v Olešnici u kulturního domu, vedla přes Malé Tresné, Vír, podél řeky Svratky přes Koroužné do Švařce. Ze Švařce začínalo asi čtyřkilometrové, docela výživné stoupání na Brťoví a Prosetín, s převýšením přes 250 m. Pak klesání do Hodonína a opět stoupání na Černovice a pak už jen víceméně lesem podél Osik, Synalova a seběh do Lomnice. Čas čtyři hodiny devatenáct minut a nějaké ty vteřinky. Celkový průměr na etapu mám lehce pod čtyři a půl hodinky a v součtu všech etap se pohybuji někde na konci první poloviny startovního pole, takže jsem spokojen. Když to půjde vše tak jako do dnešního dne, tak bych to měl v klidu dokončit v celkovém čase do 31 hodin a 30 minut. Je to sice o hodinku horší výsledek, než loni, ale i tak je to pořád hodně dobrý. Dnes nás čeká šestá bystřická etapa a také vlastně i jeden světový unikát. Německá ultravytrvalkyně Sigrid Eichner dnes běží svůj 2000-tý (ultra)maraton v životě. Určitě si nenechám ujít její doběh. Ale o tom až zítra.
Naše parta maraton před odjezdem do Olešnice, číslo dvacet sedm vlevo uprostřed ve žlutém trikotu (nikoliv vedoucího závodníka)

MUM 2016, Tišnovská etapa

7. července 2016 v 10:15 | PT

Čtvrtá etapa (tišnovská) MUMu 2016 představuje můj maraton s pořadovým číslem 24. Oproti loňskému roku nebylo takové teplo, spíš bych řekl, že byla tak trošku i zima.
Příjezd do Tišnova.
Loni bylo asi 33 stupňů, když jsme vybíhali z tišnovského náměstí. Letos jsem v otevřených pasážích trati, např. na silnici v polích mezi Maršovem a Lažánkami, cítil nepříjemný chlad. Ale jinak to byla docela fajn etapa a po překonání tradičních počátečních obtíží jsem se rozběhnul a druhá polovina se mi běžela docela fajn. Až jsem skoro cítil deja vu (dežaví), prostě vše bylo skoro stejné jako loni a i ten čas byl skoro stejný. Trasa vedla z tišnovského náměstí docela prudkým stoupáním lesem do Pejškova, Maršova, Lažánek, pak klesání do Veverské Bítýšky, podél Svratky zpět, pak stoupání na Heroltice, přes Březinu do Hradčan, kde byla u benzinky občerstvovačka. Pak následovala asi nejnáročnější pasáž tišnovské etapy a to hodně prudké stoupání na kopec Klucanina (s rozhlednou). Tam o běhu nemohla být ani řeč, člověk byl rád když to vyšel mírnou chůzí. Dále seběh z Klucaniny, výběh na Květnici a pak už je pohodový doběh v mírném stoupání přes Lomničku a Šerkovice do Lomnice. Výsledný čas tři dvacet čtyři a asi čtyřicet sekund je asi o tři minuty lepší, než loni. Dnes běžíme z Olešnice na Moravě.

MUM 2016, Blanenská etapa

6. července 2016 v 9:10 | PT
Třetí část velkého cirkusu, zvaného Moravský ultramaraton (MUM), tedy blanenská etapa je úspěšně za námi. Měl jsem z této etapy trošku obavy a zdá se, že oprávněně. Od začátku jsem se nemohl rozběhnout a první polovinu jsem prožíval lehčí krizi. Ale je to vlastně přibližně stejné jako loni. Nohy a vůbec celý člověk je po prvních etapách dost unaven a tak snad zítra se to pomalu zlomí, jako loni. Tak trošku s tím počítám, protože si dobře pamatuji, že minulý rok se mi od středy běželo výrazně lehčeji. Organismus už se tak nějak adaptoval na zátěž a zřejmě pochopil, že to tak prostě do soboty bude a nic se s tím nedá dělat, než se přizpůsobit.
Jednotlivé etapy MUMu jsou pomerně náročné trailové trasy, napůl lesní cesty a terén, napůl silnice. I to kumulované převýšení je u každé etapy skoro tisíc metrů, takže tyto maratony se vůbec svojí náročností nedají srovnávat se standartními silničními maratony. Dnešní etapa se tedy běžela z Blanska a začínala několikakilometrovým poměrně ostrým stoupáním náročným lesním terénem. To mi dalo hodně zabrat. Po dvanácti třinácti kilometrech se doběhlo do Černé Hory, kde byla občerstvovací stanice. Dále se běželo kolem dvacátého kilometru po pokosené louce příjemným údolíčkem potůčku Lubě, se spoustou táborů kolem, do Žernovníku, kde byla další občerstvovací stanice. Asi do třicátého pátého kilometru se pak docela stoupalo na kopec ke Kozárovské rozhledně a pak už jen asi sedm osm kilometrů víceméně z kopce do Lomnice. Výsledný čas čtyři hodiny a čtyřicet tři minuty. Pokud jde o umístění na předních příčkách, tak tam došlo docela k překvapení. Po dlouhé době nevyhrál Dan Orálek, ale jednoetapový běžec Jiří Petr. Jeho výsledný čas pod tři hodiny (2:59) je tuším snad i rekordem a nejrychlejší etapou v novodobé historii tohoto závodu. Upřímně řečeno, zaběhnout takovou náročnou etapu pod tři hodiny je šílenství.
Jsem rád, že mám dnešní den za sebou, bylo to dost náročné, ze včerejška mě dost bolely nohy a hlavně při sebězích z kopce jsem cítil každý krok. Ale takový je maraton. Myslím, že loni to bylo horší :-) Zítra, tedy ve středu nás čeká tišnovská etapa, s několika vypečnými stoupáními, např. kopec Klucanina s rozhlednou. Ale o tom až zítra, nebudeme předbíhat. Pokud by měl někdo zájem se podívat na nějaké fotky z MUMu, tak prosím zde http://1bubobubo.rajce.idnes.cz/ zde najdete alba fotek z jednotlivých etap a vlastně celých dnů. Jsou to fotky kolegy Petra Švandy z MK Kladno, neúnavného agitátora a nadšeného běžce.

MUM 2016, Boskovická etapa

5. července 2016 v 9:43 | PT |  Maratony

Druhá etapa MUMu 2016, tedy boskovická etapa, je minulostí a dnes náš čeká další, tentokrát se startem v Blansku. Naše parta ultra(maraton) se zde na základní škole v Lomnici už docela zabydlela a mám skoro pocit, jako bych tu nebyl dva dny, ale měsíc. Tak jako my zde máme běžecké soustředění, tak o patro výš má soustředění nějaký pěvecký sbor a už asi půl hodiny se rozvičují zpěvěm Halelujah. Včera večer jsme se sešli v hospůdce, kde zpívali s nějakou country kapelou a trošku jsme jim s tím zpěvěm pomohli. Na oplátku jsme je pozvali na dnešní etapu, ale mám dojem, že náš návrh se nesetkal s nějakým bouřlivým pochopením.

Včerejší boskovická etapa doznala oproti loňsku lehkou změnu ve své střední části. Vzhledem k tomu, že se cestou musí překonávat rušná mezinárodní silnice spojující Svitavy s Brnem, posunuli organizátoři trasu trošku jižněji tak, aby se silnice přecházela na kruhovém objezdu u Černé Hory. Tam auta přece jen musí zpomalit.

Včera jsem se zpočátku docela šetřil, protože etapa začíná dlouhým, asi deseti kilometrovým táhlým stoupáním. Než jsem se vzpamatoval, tak mi většina kamarádů utekla, jen pár lidí zůstalo za mnou. Větší část trasy jsem běžel sám, sem tam jsem předběhnul někoho z pomalejší skupiny, kteří startují o hodinu dříve. Později jsem předběhnul i několik lidí z naší rychlejší skupiny. Etapa se mi zdála nekonečná. Původně jsem si myslel, že bych mohl zaběnout pod čtyři a půl hodiny a být o něco rychlejší než loni. Ale vzhledem k výše uvedené změně střední části etapy došlo k jejímu prodloužení skoro o dva kilometry a tak jsem doběhl v čase čtyři hodiny, třicet osm minut a nějaké ty sekundy navíc. Dnes to asi nebude o moc lepší, cítím unavené nohy, ale tak nějak tajně doufám, že to bude jako loni a od čtvrté etapy, tedy od zítřka začnu cítit příliv energie :-)

Zdravím všechny a Terezce děkuji za podpůrné sms zprávy :-)
Odjezd naší skupinky z Lomnice do Boskovic.

Start v 15.00 hod z boskovického náměsí.

Kam dál