Maratonský deník - Petr Tulis

Leden 2016

Sršský maraton 2015, Srch u Pardubic

11. ledna 2016 v 22:41 | Petr Tulis |  Maratony
Po absolvování hradeckého maratonu jsem pochopil, že tělo si pomalu začíná vybírat nováčkovskou daň. Na to, že se jedná o moji druhou a vpodstatě první kompletní maratonskou sezonu, tak těch závodů od začátku roku bylo až dost. Měl jsem ještě v úmyslu na konci října 2015 běžet horolezecký maraton v Sosnové u České Lípy. Kriticky jsem zhodnotil situaci a musel si přiznat, že tělo potřebuje odpočinek. Prostě jsem to cítil, opak by znamenal ignorovat signály těla a zbytečně riskovat nějaké zranění. Ještě budu muset něco naběhat, abych si mohl nakládat tolik, co někteří maratonští běžci, kteří běhají deset, patnáct či více let. Nerad bych si způsobil nějaké únavové zranění, které by mi pak komplikovalo život i běhání. Takže jsem pomalu přepnul do odpočinkovějšího tréninkového režimu s tím, že si v roce 2015 zaběhnu ještě tradiční sršský maraton v Srchu u Pardubic a pak si do vánoc dám nezbytnou běžeckou pauzu. Takže dne 21. listopadu 2015 jsem stanul na startu svého devatenáctého maratonu. Jediným cílem bylo v klidu doběhnout a užít si poslední závod sezony. Jak jsem si předsevzal, tak jsem i udělal. Výsledný čas téměř identický, jako v Hradci, tedy tři hodiny, čtyřicet jedna minuta a třicet sedm sekund. Počasí bylo celkem fajn a snad i s vidinou večerní husy v Bořicích, se mi běželo nádherně lehce a bez potíží. Přece jen jsem ty poslední týdny trošku odpočíval. Tímto jsem tedy zakončil sezonu 2015, když jsem celkově zaběhnul patnáct maratonů a jeden ultramaraton. Na běžeckého začátečníka, za kterého se ještě dlouho budu určitě považovat, je to celkem slušný náklad. Je to určitě víc, než jsem na začátku roku vůbec mohl doufat. Za největší klad celé této sezony považuji to, že jsem všechny závody nejen dokončil v pro mě přijatelném čase, ale hlavně že se mi vyhýbala všechna zranění, nemoci, úrazy a všechny podobně nepříjemné záležitosti. Byla to dobrá sezóna, ale teď už se těším na novou. Po nezbytné pauze bych rád zahájil novou sezonu 2016 maratonem Jana Buly v Moravských Budějovicích. Minule se mi tam běželo velice příjemně a rád se tam vrátím. Nejen kvůli běhu. Je mi sympatické, že Moravské Budějovice si připomínají tragický životní osud P. Jana Buly. A to i přesto, že se hodnoty pro které zemřel, se do dnešní doby jaksi moc nehodí. Už se těším. Bude mi ctí, být účastníkem závodu věnovaného této osobnosti. Doufám, že budu zdráv a budu se moci zúčastnit.

Hradecký maraton 2015, Hradec Králové

11. ledna 2016 v 22:29 | Petr Tulis |  Maratony
Maraton s pořadovým číslem osmnáct jsem běžel dne 11. října 2015 v Hradci Králové. Již od jara jsem se na něj docela těšil. Jednak je to nedaleko od Chrudimi a jednak se převážná část trasy běží v hradeckým městských lesích, kam si občas chodím zaběhat a kde to prostě mám rád. Takže skoro domácí půda. Bude fajn podzimní počasí a hezky se poběží, říkal jsem si. Říjnové nedělní dopoledne připomínalo spíš konec listopadu. Stěží čtyři stupně nad nulou a ledový vítr mi již od rána na náladě moc nepřidaly. Závod startuje v historickém centru, odděleně maraton (dříve) a půlmaraton (asi o hodinu a půl později). Tohle řešení mi v průběhu závodu nepřišlo moc promyšlené, protože v jednu chvíli v druhém kole maratonu se střetl hlavní peloton půlmaratonu s částí maratonských běžců (včetně mě), kteří měli o něco vyšší tempo. To je pak dost nepříjemné, když byste chtěli a mohli běžet, ale dav vás nepustí a nedá se předbíhat.
Po výběhu z centra tedy závod pokračuje po mostě přes Orlici, dále kolem fotbalového stadionu, přes Malšovice a Malšovu Lhotu. Poté se vběhne do hradeckých lesů, kde se odběhnou dvě identická kolečka, každé asi patnáct kilometrů dlouhé a stejnou cestou zpět do centra Hradce. Upřímně řečeno, zlatých třicet pět stupňů v Rychnově. Teplota lehce nad nulou s ostrým protivětrem opravdu není to, po čem bych při běhu toužil. Ale nedá se nic dělat, podmínky jsou pro všechny stejné. Doběhl jsem v průměrném čase tři hodiny, čtyřicet jedna minuta, padesát devět sekund. S časem přece nemůže být člověk spokojen vždy :-) Spokojenost hlavně z toho, že jsem doběhl i v pro mě náročnějších podmínkách. Doma mě sice roztřásla zimnice, musel jsem se zabalit do deky, ale fatálnější následky naštěstí nenastaly.

Brněnský masakr 2015, Brno

11. ledna 2016 v 22:25 | Petr Tulis |  Ultramaratony
Můj první ultramaraton, tedy pokud nepočítám etapy Moravského ultramaratonu (které svojí délkou podstatně nepřekračují standartní maratonskou vzdálenost), byl dne 19. září 2015 třetí ročník Brněnského masakru, se svojí délkou šedesát tři kilometry. Původně jsem zamýšlel na jaře 2015 zaběhnout Brdskou stezku (50 km), ale zdravotní stav mi to neumožnil a tak jsem si na svůj první ultramaratonský start musel půl roku počkat. Nelituji toho. Brdskou stezku si doufám zaběhnu v roce 2016.

Dle propozic pořadatelů se jedná o extrémní běžecký podnik. Závod určitě není jen nějakou lehkou sobotní vycházkou do přírody, jde o náročný běh, ale upřímně řečeno, nic až zas tak extrémního jsem nepozoroval :-) prostě náročný trailový závod v zajímavém prostředí severovýchodně od moravské metropole. Ale na druhou stranu musím přiznat, že o členitosti, kopcovitosti a náročném terénu v oblasti závodu jsem neměl před masakrem moc povědomí.

S využitím informací pořadatelů na internetových stránkách (kdyby to někoho zajímalo tak tady http://www.brnenskymasakr.cz/uvodem/) uvádím základní údaje trase BM. Start a cíl závodu je situován do Sportareálu Družstevní v Brně-Řečkovicích (ve spojení s areálem sousedního Gymnázia Terezy Novákové). Závod se tedy běží v krásném a náročném terénu v blízkém okolí Brna. Po startu přichází zalesněný masív krajinné oblasti Velká Baba. Další dominantou tratě závodu je rozhledna Babí lom nad obcí Lelekovice. Z Babího lomu trať směřuje k významnému poutnímu místu Brňáků, k vranovskému konventu Narození Panny Marie, který založil v září roku 1633 kníže Maxmilián z Liechtensteinu. Poté trať závodu klesá k řece Svitavě do Adamova a zase prudce stoupá až k opravené zřícenině Nového hradu (postaven roku 1493) ležícího nad údolím mezi Blanskem a Adamovem. Z Nového hradu (přibližně třetina trati) závod pokračuje k Máchovu památníku a opět klesá do Adamova. Z Adamova se prudce stoupá až k Alexandrově rozhledně. Následuje vesnice Babice a opět prudké klesání až k řece Svitavě. Od Svitavy stoupání až nad Řícmanické arboretum. Přes Bílovice trať stoupá lesem až nad Útěchov, pak následuje seběh na Babí doly a kolem rybníka výběh ke koňské farmě nad Jehnicemi, poté seběh do Soběšic, Zamilovaného hájku a do cíle závodu ve Sportareálu Družstevní. No když to teď čtu, tak mi to přijde skoro i delší než v reálu.

Krátká předstartovní porada s Martinem Čadkem. Autorem fotky je Petr Švanda.

Vzhledem k průběhu rychnovského maratonu, který jsem běžel tři týdny před masakrem, jsem před BM spíše odpočíval. Nechtěl jsem někde v polovině závodu opět zažít stav, kdy budu cítit, že už to nejde dál snad ani o metr, s vědomím, že zbývá ještě třicet kilometrů. Takže taktika byla jasná. Od začátku to rozběhnout v klidu a hlavně nepřepálit první část závodu. Což se mi celkem podařilo, běžel jsem si svoje tempo a nenechal jsem se strhnout k žádné neuvážené akci. Počasí bylo super, příroda nádherná, o bohaté občerstvení postaráno, takže vlastně zbývalo jen odběhnout těch třiašedesát kilometrů. Moje představa před závodem ohledně konečného cílového času, vyplývající ze studia výsledkové listiny předešlého ročníku, byla taková, že bych rád závod dokončil pod sedm a půl hodiny. Alternativní cíl (pokud by varianta číslo jedna nevyšla) byl závod prostě dokončit. Nakonec jsem si cíl splnil a doběhl v čase sedm hodin, dvacet čtyři minuty a dvacet čtyři sekundy. Po první třetině závodu jsem sice měl pocit, že bych se mohl přiblížit někde k sedmi hodinám, ale únava se přece jen projevila a nakonec jsem byl s dosaženým časem poměrně spokojen. Alespoň je zde prostor pro zlepšení příští rok. V absolutím pořadí jsem skončil na šedesátém sedmém místě z asi sto sedmdesáti závodníků. Závod byl ze strany pořadatelů po všech stránkách dobře zvládnutý, navíc po závodě byl k dispozici bazén, vířivka, apod. Na startu jsem potkal několik lidí z MUMu, takže i tohle bylo fajn. Nebudu to prodlužovat, s účastí ve svém prvním ultramaratonu jsem byl nadmíru spokojen, takže není co dodat. Snad jen, že se těším na čtvrtý ročník Brněnského masakru, který se bude konat opět v září 2016. Tak jako PIM zůstane již navždy mým prvním maratonem, tak Brněnský masakr mým prvním závodem na ultramaratonské distanci.

Rychnov Classic Marathon 2015, Rychnov nad Kněžnou

11. ledna 2016 v 22:01 | Petr Tulis |  Maratony
Po roce opět jsem dne 30. srpna 2015 zavítal do Rychnova nad Kněžnou pro sedmnáctou čárku. Vzhledem k tomu, že jsem se týden předtím vrátil z dvoutýdenního sólo cyklovýletu do Říma (kdy jsem najel asi 1600 km), jsem neočekával umístění na stupních vítězů :-). Ostatně jako vždy. Realita byla ale poněkud tvrdší. Hned od pátého šestého kilometru jsem cítil, že to není ono. Prostě ta únava z kola byla v nohách cítit. Navíc teploměr ukazoval asi třicet pět stupňů, což mi ale nevadilo zas až tolik, jako ostatním běžcům. Do půlky to celkem šlo. Mezi dvacátým až třicátým kilometrem jsem cítil, že dost zpomaluju, přesto jsem věřil, že to nějak v pomalejším tempu doběhnu. Stoupání od Souvlastní mi ale vzalo hodně sil a ty poslední kilometry jsem už musel dávat chodecké pauzy. Místy už mi pak nešlo běžet nejen do kopce, ale co hůř, nešlo to ani z kopce. Do cíle jsem se protrápil v čase čtyři hodiny, šest minut, třicet jedna sekunda. Ale asi i tyto náročné maratony jsou pro něco dobré, sem tam je třeba si hrábnout na dno. Určitou útěchou bylo zjištění, že i ostatní běžci měli problémy a dosáhli pomalejších časů, než obvykle. Vítězem se stal jeden z našich nejlepších ultramaratonců Radek Brunner, který ale za svými nejlepšími časy zaostal asi o čtyřicet minut. Jak říkal, prostě se uvařil.

Zlatý maraton Emila Zátopka 2015, Praha

11. ledna 2016 v 21:55 | Petr Tulis |  Maratony
Maraton číslo šestnáct, 27. července 2015, Praha Stromovka. Jedná se o tradiční běžeckou akci pořádanou plzeňským maratonským klubem. Na začátku akce velké zmatky s registracemi na závod a zdánlivě nekonečnými frontami běžců, takže se startovalo s více než půlhodinovým zpožděním. Běží se deset kol převážně po asfaltových popř. hliněných cestičkách parku Stromovka. Převýšení nulové. Horké letní odpoledne hned v druhém kole narušila asi čtvrt hodiny trvající průtrž mračen a lehké ochlazení. Kupodivu, pokud jsem viděl, ani jeden z běžců nevyužil možnosti ukrýt se pod viadukt či jinde a běželo se bez přestávky. S výsledným časem tři hodiny, třicet pět minut a třicet dva sekund, jsem byl s ohledem na průběh závodu, poměrně spokojen.

MUM 2015

10. ledna 2016 v 22:44 | Petr Tulis |  Maratony
Můj devátý až patnáctý maraton v pořadí jsem zaběhnul v rámci podniku zvaného Moravský ultramaraton (zkráceně MUM) a to ve dnech 28. června až 4. července 2015. Jak plyne z názvu, tak se jedná o lehce delší etapy, než je klasická maratonská vzádlenost. Jednotlivé etapy mají něco mezi třiačtyřiceti až pětačtyřiceti kilometry. Ale vzhledem k tomu, že ten rozdíl je minimální, tak tyto etapy řadím spíše mezi prosté maratony. I když čistě teoreticky je ultramaratonem jakýkoliv závod, který je delší třeba i o jeden metr, než čtyřicet dva tisíce sto devadesát pět metrů. Já osobně se ale kloním k tomu, že mezi ultramaratony bych řadil běhy na vzdálenosti od padesáti kilometrů výše. Stejný názor mají i tvůrci běžeckých tabulek na stránkách www.behej.com které etapy MUMu uvádí také mezi klasickými maratony.

MUM je mezinárodní běžecký etapový závod zahrnující sedm maratonů v sedmi po sobě následujících dnech. Je to nejdelší a nejtěžší běžecký etapový závod pořádaný na území České republiky a po vlastní zkušenosti musím říct, že je to opravdu vypečená akcička. Jde tam o více, než jen o běhání. Je to místo setkávání běžeckých nadšenců nejen z tuzemska, ale i ze zahraničí. Přes počáteční nerozhodnost (zda se přihlásit nebo ne), jsem se přihlásil a nelitoval jsem. Co se mi zpočátku zdálo jako téměř nemožné, se po sedmi maratonských dnech ukázalo jako jeden z nejkrásnějších týdnů v mém životě. Jedná se o trailové maratony, to znamená že se podstatná část etap běží v terénu, občas i s celkem slušným převýšením. Každá etapa je jiná, společné jim je to, že končí v Lomnici u Tišnova. Tam, v objektu základní školy, je nejen cíl, ale i zázemí celé akce. Tedy spaní ve třídách a vůbec, školní kuchyně, sprchy apod. První etapa začíná v Lomnici, druhá v Boskovicích, třetí v Blansku, čtvrtá v Tišnově, pátá v Olešnici na Moravě, šestá v Bystřici nad Pernštejnem a sedmá opět z Lomnice (ale jiná trasa než první etapa). Podle místa startu jsou také označeny jedntlivé etapy, až na tu poslední, které se říká Cimrmanova. Pokud by někdo chtěl podrobnější informace, tak tady je link http://mum.ultracau.cz/index.php/cz/

Z jednotlivých etap jsem psal krátké příspěvky, proto se tady nebudu moc rozepisovat a jen na ně odkážu.

  1. Lomnická etapa - http://magicsummer2010.blog.cz/1506
  2. Boskovická etapa - http://magicsummer2010.blog.cz/1506
  3. Blanenská etapa - http://magicsummer2010.blog.cz/1506
  4. Tišnovská etapa - http://magicsummer2010.blog.cz/1507
  5. Olešnická etapa - http://magicsummer2010.blog.cz/1507
  6. Bystřická etapa - http://magicsummer2010.blog.cz/1507
  7. Cimrmanova etapa - http://magicsummer2010.blog.cz/1507

Takto to vypadalo každý večer v cílovém prostoru u zákadní školy v Lomnici. Vedle mne je Andrej "Anry" Lukáč.

PIM 2015, Praha

10. ledna 2016 v 22:38 | Petr Tulis |  Maratony
Dne 3. května 2015, maraton s pořadovým číslem osm. Běželo se za standartního kvěnového počasí, ani zima, ani teplo, chvíli sluníčko, chvíli deštík. Ze zánětu průdušek z březnového maratonu okolo Boleváku jsem se kurýroval několik týdnů, ale zřejmě to bylo málo. Na třicátém kilometru už jsem cítil, že to nebude lehké a opravdu, posledních deset kilometrů bylo utrpení. Špatně se mi dýchalo a sem tam jsem musel dokonce přejít do chůze. Předběhly mě stovky běžců. Ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Hned druhý den jsem zašel k doktorce pro antibiotika.

Březnový maraton okolo Boleváku 2015, Plzeň

10. ledna 2016 v 22:33 | Petr Tulis |  Maratony
Maraton číslo sedm jsem zaběhl opět okolo Boleveckého rybníka v Plzni a to 15. března 2015. Počasí nic moc, teplota kolem nuly, vytrvalý deštík. Od startu jsem pociťoval lehké zdravotní problémy zažívací povahy. Zřejmě to souviselo s tím, že jsem si večer i ráno před závodem dal větší množství šťávy z červené řepy a tělo to nebylo schopno při té vyšší zátěži zpracovat. Nakonec jsem i lehce prochladnul a způsobil si zánět někde v oblasti průdušek. Tomu odpovídal i výsledný čas, tři hodiny, čtyřicet osm minut, padesát sekund.

Maraton Jana Buly 2015, Moravské Budějovice

10. ledna 2016 v 22:26 | Petr Tulis |  Maratony
Maraton šestý v pořadí jsem běžel 21. února 2015 v Moravských Budějovicích. Nádherné, skoro jarní počasí, sedm stupňů a slunečný den přímo vybízely k prolomení hranice tři a půl hodiny, což se nakonec podařilo. Maraton v Moravský Budějovicích je osmiokruhový silniční maraton s minimálním převýšením. Vybíhá se od Orlovny v Moravských Budějovicích, otočka je v Lukově. Maraton je pořádán na památku P. Jana Buly, surově mučeného a nakonec popraveného ve vykonstruovaném babickém procesu. Jan Bula se narodil právě v Lukově. Už se těším na další ročník 2016.
Tak už jen 42 km a pár metrů a bude to fajn ...
Otočka byla u Anděla, který bděl nad regulérním průběhem :-)

Lednový maraton okolo Boleváku 2015, Plzeň

10. ledna 2016 v 22:10 | Petr Tulis |  Maratony
Maratony kolem Velekého Boleveckého rybníku v Plzni se běhají každý měsíc v rámci maratonského poháru. Běhá se třináct koleček po rovině, převýšení prakticky nulové. Maraton číslo pět jsem tedy běžel 17. ledna 2015, výsledný čas těsně nad tři a půl hodiny, přesněji tři hodiny, třicet minut a padesát čtyři sekundy. Škoda jen té vzdálenosti z Chrudimi do Plzně.
Převzato ze stránek https://www.marathonplzen.cz

Sršský maraton 2014, Srch u Pardubic

10. ledna 2016 v 22:06 | Petr Tulis |  Maratony

Maraton s pořadovým číslem čtyři jsem běžel 22. listopadu 2014. Maraton v Srchu je jedním ze dvou tradičních maratonů pořádaných v Pardubickém kraji. Jedná se o osmikolový silniční maraton, v rovinatém terénu polabské nížiny. Jediné krátké stoupání je obloukový nadjezd přes rychlostí silnici mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Jinak téměř rovina. Start u školy ve Srchu, do Pohránova a zpět a pak malé kolečko kolem Srchu a zpět ke škole a to celkem osmkrát. Pohodový závod. Po zkušenosti s přepálením startu v Benešově jsem začal poněkud opatrněji, takže i výsledný čas byl o něco pomalejší, tři hodiny, třicet pět minut a čtyřicet pět sekund. Tímto závodem jsem zakončil svoji první maratonskou sezónu, či spíš půlsezónu 2014.
Autorem fotky je Calopteryx.

Benešovský maraton Pojizeřím 2014, Benešov u Semil

10. ledna 2016 v 22:04 | Petr Tulis |  Maratony
Dalším maratonem, pro mě třetím v pořadí, byl maraton v Benešově u Semil, dne 11. října 2014. Trať vede v příjemném prostředí údolí řeky Jizery a běží se dvě kola. Benešov u Semil - Háje nad Jizerou - Dolní Sytová a zpět. Po dvou odběhnutých maratonech jsem měl dojem, že by bylo načase trošku přidat na tempu. V prvním kole se mi běželo nádherně lehce.
Přibližně pátý kilometr, to byla ještě pohoda...
V druhém kole jsem málem zkolaboval a kde jsem vzal sílu doploužit se posledních deset kilometrů do cíle, tak to je mi záhadou dodnes. Každopádně super zkušenost, i takové momenty patří k závodění. Pro taktiku budoucích maratonů je to lepší lekce, než přečíst deset knih o běhání. Výsledný čas tři hodiny, třicet tři minut a sedmnáct sekund. Takže i přes to trápení v druhém kole byl výsledný čas o minutu lepší, než v Rychnově. Každopádně jsem odjížděl s vědomím, že takto tedy ne. Když se přepálí start, tak se trpí. A běhání by mělo přece na prvním místě přinášet radost. Můžu říct, že pocit zatavených nohou na dvacétém kilometru a vědomí toho, že ještě zbývá dalších dvacet kilometrů, i přesto že máš pocit že na příštích deseti metrech zkolabuješ, není nic moc.

Rychnov Classic Marathon 2014, Rychnov nad Kněžnou

10. ledna 2016 v 22:01 | Petr Tulis |  Maratony
Můj druhý maraton v pořadí jsem běžel v Rychnově nad Kněžnou dne 31. srpna 2014. Rychnovský maraton je jednokolový silniční maraton. Starutuje se na koupališti v lese Včelném u Rychnova nad Kněžnou. Trať vede z Rychnova nad Kněžnou přes Javornici, Slatinu, Pěčín, Rokytnici v Orlických horách, Nebeskou Rybnou a Jaroslav zpět do Rychnova nad Kněžnou. Kumulované převýšení asi sedm set metrů, možná o něco víc. Stoupání mezi patnáctým a dvacátým kilometrem (Pěčín) a pak mezi dvaatřicátým a čtyřiatřicátým kilometrem (od Souvlastní směrem k turistické chatě Kovárna) patří mezi dvě obtížnější pasáže tratě. Příjemný pohodový závod. Výsledný čas tři hodiny, třicet čtyři minuty a sedmnáct sekund a spokojenost.

První maraton - PIM 2014

10. ledna 2016 v 0:13 | Petr Tulis |  Maratony

PIM neboli Pražský mezinárodní maraton (Prague International Marathon) už navždy zůstane mým prvním oficiálně zaběhnutým maratonem. Mrzí mě, že jsem si již tehdy nevedl nějaký běžecký deníček, do kterého bych si poznamenal pocity bezprostředně po doběhu do cíle na Staroměstském náměstí. Určitě to zná každý běžec, pocity jsou nejintenzivnější vždy krátce po závodě a velice rychle mizí. Pokud je nezachytíte hned, tak pak už nikdy. Škoda. První maraton se zapíše do srdce a do paměti běžce asi tak, jako první láska. Pak přijdou další, ale ta první už navždy zůstane první.

Takžee jak to vlastně s tím prvním maratonem bylo... Poté co jsem koncem roku 2013 odběhl několik půlmaratonů, začal jsem cítit, že ta předpona "půl" je tam navíc a že by bylo dobré ji odstranit. Proč dělat věci polovičatě tam, kde by to mohlo jít tak nějak "cele". Když jsem dobíhal do cíle půlmaratonu, tak představa, že bych byl jen v polovině závodu a že bych měl běžet dalších jedenadvacet kilometrů, byla naprosto šílená. V té době jsem si to ještě nedokázal představit, ale věděl jsem že chci. Že chci běžet maraton. Plánoval jsem to ale na mnohem později. Pak se ale stalo něco, co se asi prostě mělo stát. Na začáku ledna 2014 jsem někde na netu narazil na reklamu jubilejního dvacátého ročníku PIMu, který se měl běžet 11. května 2014. Od toho okamžiku jsem nebyl schopen myslet na nic jiného. 11. května byl den mých čtyřicátých narozenin, takže jsem to považoval za znamení osudu. Několik dnů jsem bojoval sám se sebou. Pesimista uvnitř mi našeptával, ať to neuspěchám, optimista naopak ponoukal, ať se přihlásím, že to určitě zvládnu. Je to přece jen výjimečná příležitost, běžet takový významný mezinárodní maraton, navíc jako premiéru v den svých čtyřicátých narozenin. Neklid uvnitř nepolevil, dokud jsem neučinil definitivní rozhodnutí, že poběžím. Jaké však bylo moje zklamání, když jsem zjistil, že kapacita závodu byla vyčerpána a registrace byly zastaveny již dva týdny předtím. To byla studená sprcha pro moje nadšení. Po několika dnech uvažování jsem se rozhodnul, že to nevzdám. Napsal jsem email Carlovi Capalbovi, šéfovi PIMu a několika dalším vrcholným manažerům PIMu, kteří byli na stránkách maratonu uvedeni v organizačním výboru na prvních pěti místech. Poprosil jsem je, jestli by vzhledem k mým narozeninám v den maratonu nemohli udělat výjimku a dodatečně mi umožnit registraci. Kupodivu, odepsali všichni. Ve vší slušnosti mi napsali, že zatím se nedá nic dělat, že se uvidí později a ať neklesám na mysli. Pak se dlouho nic nedělo a já se pomalu začal rozhlížet po nějakém jiném maratonu, kde bych si odbyl tu svoji premiéru v královské distanci. O to víc jsem byl překvapen, když asi tak měsíc před závodem přišel email od pana Václava Skřivánka z organizačního výboru PIMu, že moje záležitost byla vyřízena kladně a že můžu běžet. Už jsem s tím vůbec nepočítal a nevěřil jsem, že se tam ještě někdo bude tou mojí žádostí zaobírat. A přece.

11. května 2014, tuším že v devět hodin dopoledne, jsem tedy stál (sice v předposledním startovním sektoru, ale přesto) na startu svého vytouženého prvního maratonu. Bez stresu, nervů, naprosto v klidu a pln očekávání jsem si užíval předstartovní atmosféru. Vlastně jsem si v záplavě toho nadšení ani neuvědomil, že mám ten den čtyřicet let. Pozoroval jsem to kouzelné lidské hemžení, poslouchal jakými kdo mluví jazyky a pomalu se za zvuků Smetanovy Vltavy sunul na Staroměstské náměstí. Startovní čára je sice na Staroměstském náměstí, ale můj sektor byl skoro až na Ovocném trhu, takže mi to zabralo skoro deset minut po startovním výstřelu, než jsem skutečně vyběhl na start. Hned od začátku jsem si držel tempo pět minut na kilometr, nechtěl jsem to přepálit. Úkol zněl jasně, doběhnout. Problém byl trošku v tom, že tempo většiny ostatních běžců v zadních sektorech bylo mnohem pomalejší, takže jsem musel hodně předbíhat a to je hodně vysilující. Vlastně prvních dvacet pět kilometrů jsem nedělal nic jiného, než předbíhal a kličkoval. I když počasí nebylo ideální a zažili jsme i docela vydatnou spršku, tak vše probíhalo ok. Žádná krize nepřišla, ani na třicátém kilometru, ani později. Třikrát se probíhalo kolem Právnické fakulty, mé Alma Mater. Vždycky jsem vzpomínal, jak jsem tam postávali před vchodem mezi přednáškami a před odchodem do hospody k Milosrdným bratřím a nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že tam jednou budu pobíhat s číslem na hrudi. S výsledným časem 3 hodiny 39 minut a pár sekund jsem byl mimořádně spokojen. Nebýt zařazení do špatného startovního sektoru, mohl jsem se hned při prvním maratonu přiblížit magické hranici tři a půl hodiny. Ale i tak jsem byl nadšen. V cíli jsem prohodil pár vět s některými zahraničními účastníky, tedy zejména těmi italskými a užíval si ty fajn pocity, že se mi podařilo něco, co se ještě nedávno předtím zdálo jako naprosto nemožné. Myslím, že se to dá přirovnat k závěrečným státnicím na vysoké škole. Už tehdy jsem zjistil, že každý odběhnutý maraton, nejen ten první, přináší nádherné emoce. Jsou to momenty, které se neomrzí. Takže tolik, pokud jde o cestu k mému prvnímu maratonu. Zde je pár fotek.
První kilometry mého prvního maratonu. Na Karlově mostě.
A ještě jedna z Karlova mostu. Super pocit. Uzavřeli kvůli nám půlku Prahy.
Finišerská medaile, chvíli po doběhu prvního maratonu. Několik dalších fotek můžete shlédnout zde http://tulda1.rajce.idnes.cz/Petr_Tulis_-_Prague_International_Marathon_2014/
Takže tolik o mém prvním maratonu. Petr Tulis

Chvála běhání

9. ledna 2016 v 23:18 | Petr Tulis |  Úvod
Vážení přátelé, kamarádi,

je začátek roku 2016 a skoro se mi nechce věřit, že je to už téměř dva a půl roku, co jsem se (souhrou podivných okolností a náhod) rozhodnul začít běhat. Vlastně není tak úplně pravda, že jsem se rozhodnul. Spíš jsem se nechal "ukecat" k účasti v tradičním běhu, zvaném Chrudimská Pernštejn desítka. Kolega v práci mi nedal pokoj, dokud jsem mu neslíbil, že poběžím s ním. Do té doby jsem téměř neměl ponětí o tom, co to znamená běhat. Ač nejsem a nikdy jsem nebyl sportovní fanoušek, k běžcům jsem vždy choval jistou dávku sympatií. Když jsem je potkával na stezce kolem Chrudimky, jak jakoby bez námahy a se zvláštní lehkostí zvládají svoji denní dávku, cítil jsem uvnitř touhu být jako oni. Několikrát jsem to dokonce i zkusil, moje snažení ale nemělo nikdy dlouhého trvání. Dalo by se to přirovnat k tomu, co většina lidí zažívá s cizím jazykem, prostě věčný začátečník. Těch několik nesmělých výběhů, pokud se to tak dá vůbec nazvat, skončilo většinou fiaskem. Tep asi dvě stě dvacet za minutu při jakémkoliv náznaku běhu, pocit že se mi roztrhnou plíce, po chvíli zatavené nohy a pak několik dnů mimo provoz. Po několika pokusech jsem dospěl k logickému závěru, že běhání prostě není pro mě, že běhat můžou jen vyvolení a já se zase pokorně vrátím k cyklistice. To jsem ještě netušil, že se něco chystá. Něco jako moje malá běžecká revoluce, která totálně změní můj život. Možná jsem tehdy už tak trošku začal podléhat vlivu okolí, které, když je člověk na prahu čtyřicítky, začíná mluvit spíš o důchodu a věcech souvisejících a moc se nepočítá s tím, že by člověk ještě mohl začít se "sportovní kariérou". A pak to přišlo. Moje osobní běžecké obrácení. Nečekané, ale s o to drtivějšími účinky.

Jak jsem zmínil výše, nechal jsem se doslova "uvrtat" k účasti na chrudimské desítce (ti bystřejší z vás jistě tuší, že kolega, který má tohle vše na svědomí, přes počáteční nadšení sám vůbec nestartoval). V tehdejší době, tedy v srpnu 2013, to pro mě byla nepředstavitelná vzdálenost. Tenkrát jsem vůbec nevěřil, že bych mohl uběhnout deset kilometrů, natož více. Na přípravu jsem měl k dispozici asi měsíc. S pocitem, že nesmím zklamat a zůstat v závodě viset někde na trati, to najednou šlo. Začal jsem běhat dva tři kilometry a za čtyři týdny jsem to dotáhnul na desítku. Byla to zoufalá dřina a nelidské utrpení, ale prostě jsem věděl, že musím. Na každém tréninku jsem se těšil, až budu běžet posledních dvě stě metrů a až to bude za mnou. Současně jsem cítil, že je tam něco, co mě pomalu začíná nejen přitahovat, ale přímo fascinovat. Možná takové to příjemné uspokojení, když člověk zase o kousek překoná sám sebe nebo když se jen donutí a prostě si jde zaběhat a nezůstane ležet doma u televize. Možná znáte písničku Až na vrcholky hor od Věry Martinové. Zpívá se v ní o jedné slečně, která z lásky ke svému milému hledala odvahu a sílu vzhůru lézt, jak ji táhla klenba hor a jejich vzdor a trochu té pýchy jim vzít, a tak dále a tak dále ... No a když to vše překonala, tak z toho byla láska (už jen k horám) na celý život. Tak nějak jsem se cítil. Sice jsem nezdolával vrcholy hor, ale neméně náročné hranice někde uvnitř sebe.

Přesně si pamatuji den, kdy jsem uběhnul svůj první desetikilometrový závod a na tu fantastickou atmosféru. Měl jsem pocit, že lidé podél trati fandí jen mně a tehdy jsem poprvé jasně cítil, že ano, chci běhat. Pak už to šlo tak nějak samo, skoro bych řekl i mimo mě. Kilometry přibývaly a s nadšením malého dítěte jsem se těšil nejen na další závody, ale i na běžné tréninkové běhy. Snad jsem si tehdy i myslel, že desítka je skoro ta nejdelší distance, která se dá běžet. Mlhavě jsem tušil, že existuje něco jako půlmaraton a možná i maraton. Vždycky jsem ale měl zato, že maraton je záležitostí úzkého okruhu několika mladých šílenců, popř. reprezentantů, kteří jej běhají na mistrovství světa nebo olympiádě. Ani ve snu mě nenapadlo, že běhání maratonských a delších distancí je, poněkud masochistickým, přesto však poměrně rozšířeným způsobem zábavy relativně početné komunity lidí všech věkových kategorií. Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, že budu běhat maraton a že se stanu jeho nadšeným propagátorem, asi bych mu doporučil ústavní léčbu. Nic nemohlo být vzdálenější realitě. Kdo mě zná, určitě potvrdí. Představa, že bych se stal členem vesmírné expedice na Mars, by snad byla uvěřitelnější, než to, že bych někdy mohl zdolat maratonskou (nebo delší) distanci. A přesto je to pravda. Zvláštní jsou cesty Boží a toto je jedna z nich, ale o tom možná někdy příště.

Zde v úvodu mého deníku bych chtěl jen říct, že běhání přede mnou otevřelo naprosto nové a netušené obzory a dalo mi možnost prožívat radost. Obyčejnou, prostou a čistou radost z toho, že jsem. Radost, která není založena na tom, že třeba získám něco, po čem dlouho toužím, kterážto většinou nemá dlouhého trvání. Není to ani radost, která by byla vyvážena tím, že na druhé straně někdo cítí bolest. Je to prostě taková ta ryzí radost, kterou svět nemůže dát a nemůže vzít. Někdy mám pocit, jakoby člověk při běhu měl citlivější a otevřenější srdce, jakoby vše cítil a vnímal trošku jinak. Od té doby, co jsem s během začal, stále více žasnu a divím se. Běhání není jen nesmyslná dřina a prázdné sebetrýznění. Běh je branou do nádherného a tajemného světa plného zázraků. Naplňuje mne úžas nad spoustou (možná na první pohled) obyčejných věcí, které často nevnímáme. Každý lístek nebo šiška, každý keřík či květ, každý ptáček, letmý úsměv běžce (ještě lépe běžkyně) je pro mne malým tajemstvím a zázrakem. Někdy se přistihnu, jak moje nitro zaplavuje nádherný pocit vděčnosti za to, že mohu být součástí tohoto zázraku. To si pak přeju, aby běh neskončil a aby to souznění trvalo věčně.

Ale abych se vrátil do reality a k suchým faktům. První oficiální maraton jsem zaběhnul 11. května 2014 a od té doby, tedy za rok a půl, jich mám na kontě devatenáct a k tomu jeden ultramaraton. Výsledné časy jsou, řekněme, průměrné, ale to není podstatné. Důležité pro mě je, aby běhání přinášelo radost a naplnění. Vítězství, sláva a peníze nejsou rozhodně to, co bych já osobně mohl od běhání očekávat :-) Už delší dobu si pohrávám s myšlenkou začít si psát běžecký, resp. maratonský deník, kam bych alespoň stručně zaznamenával jednotlivé maratony či ultramaratony. Pomalu začínám mít dojem, že se mi některé detaily z již odběhnutých závodů lehce vytrácejí a to bych nerad. Teď se tedy pokusím, alespoň ve stručnosti, zrekonstruovat zpětně těch dvacet odběhnutých závodů a ty další (počínaje rokem 2016) se budu snažit zapisovat průběžně.

Jedno známé latinské rčení říká, že ve zdravém těle je zdravý duch (mens sana in corpore sano). Nemohu jinak, než tato slova potvrdit. Sám jsem se přesvědčil, že běhání (a pohyb vůbec) je nejlepší lék pro tělo i duši. Ono to sice sem tam trošku bolí, ale tak je to se vším. Co nic nestojí, za moc nestojí (a nemyslím tím peníze). Lidé jsou dnes přepracovaní, vystresovaní, přesycení a vyhořelí a já nevím co ještě, utrácí obrovské sumy peněz za různé terapie, léky a fitka a přitom by často stačilo, kdyby se zvedli a šli se aspoň na hodinku projít nebo zaběhat a načerpat energii z přírody. Jak se říká, nejlepší věci jsou zadarmo. A nakonec slova našeho nejznámějšího běžce. Emil Zátopek kdysi trefně poznamenal: "Jestli chceš něco vyhrát, běž 100 metrů. Jestli chceš něco zažít, běž maraton." Tak na co ještě čekáte? :-) (to už říkám já).

Autorem fotky je Daniel Orálek.

Takže kamarádi, s pozdravem Běhu zdar vzhůru do nové sezony 2016. Ať je aspoň stejně tak dobrá, jako ta minulá. Petr