Maratonský deník - Petr Tulis

Chvála běhání

9. ledna 2016 v 23:18 | Petr Tulis |  Úvod
Vážení přátelé, kamarádi,

je začátek roku 2016 a skoro se mi nechce věřit, že je to už téměř dva a půl roku, co jsem se (souhrou podivných okolností a náhod) rozhodnul začít běhat. Vlastně není tak úplně pravda, že jsem se rozhodnul. Spíš jsem se nechal "ukecat" k účasti v tradičním běhu, zvaném Chrudimská Pernštejn desítka. Kolega v práci mi nedal pokoj, dokud jsem mu neslíbil, že poběžím s ním. Do té doby jsem téměř neměl ponětí o tom, co to znamená běhat. Ač nejsem a nikdy jsem nebyl sportovní fanoušek, k běžcům jsem vždy choval jistou dávku sympatií. Když jsem je potkával na stezce kolem Chrudimky, jak jakoby bez námahy a se zvláštní lehkostí zvládají svoji denní dávku, cítil jsem uvnitř touhu být jako oni. Několikrát jsem to dokonce i zkusil, moje snažení ale nemělo nikdy dlouhého trvání. Dalo by se to přirovnat k tomu, co většina lidí zažívá s cizím jazykem, prostě věčný začátečník. Těch několik nesmělých výběhů, pokud se to tak dá vůbec nazvat, skončilo většinou fiaskem. Tep asi dvě stě dvacet za minutu při jakémkoliv náznaku běhu, pocit že se mi roztrhnou plíce, po chvíli zatavené nohy a pak několik dnů mimo provoz. Po několika pokusech jsem dospěl k logickému závěru, že běhání prostě není pro mě, že běhat můžou jen vyvolení a já se zase pokorně vrátím k cyklistice. To jsem ještě netušil, že se něco chystá. Něco jako moje malá běžecká revoluce, která totálně změní můj život. Možná jsem tehdy už tak trošku začal podléhat vlivu okolí, které, když je člověk na prahu čtyřicítky, začíná mluvit spíš o důchodu a věcech souvisejících a moc se nepočítá s tím, že by člověk ještě mohl začít se "sportovní kariérou". A pak to přišlo. Moje osobní běžecké obrácení. Nečekané, ale s o to drtivějšími účinky.

Jak jsem zmínil výše, nechal jsem se doslova "uvrtat" k účasti na chrudimské desítce (ti bystřejší z vás jistě tuší, že kolega, který má tohle vše na svědomí, přes počáteční nadšení sám vůbec nestartoval). V tehdejší době, tedy v srpnu 2013, to pro mě byla nepředstavitelná vzdálenost. Tenkrát jsem vůbec nevěřil, že bych mohl uběhnout deset kilometrů, natož více. Na přípravu jsem měl k dispozici asi měsíc. S pocitem, že nesmím zklamat a zůstat v závodě viset někde na trati, to najednou šlo. Začal jsem běhat dva tři kilometry a za čtyři týdny jsem to dotáhnul na desítku. Byla to zoufalá dřina a nelidské utrpení, ale prostě jsem věděl, že musím. Na každém tréninku jsem se těšil, až budu běžet posledních dvě stě metrů a až to bude za mnou. Současně jsem cítil, že je tam něco, co mě pomalu začíná nejen přitahovat, ale přímo fascinovat. Možná takové to příjemné uspokojení, když člověk zase o kousek překoná sám sebe nebo když se jen donutí a prostě si jde zaběhat a nezůstane ležet doma u televize. Možná znáte písničku Až na vrcholky hor od Věry Martinové. Zpívá se v ní o jedné slečně, která z lásky ke svému milému hledala odvahu a sílu vzhůru lézt, jak ji táhla klenba hor a jejich vzdor a trochu té pýchy jim vzít, a tak dále a tak dále ... No a když to vše překonala, tak z toho byla láska (už jen k horám) na celý život. Tak nějak jsem se cítil. Sice jsem nezdolával vrcholy hor, ale neméně náročné hranice někde uvnitř sebe.

Přesně si pamatuji den, kdy jsem uběhnul svůj první desetikilometrový závod a na tu fantastickou atmosféru. Měl jsem pocit, že lidé podél trati fandí jen mně a tehdy jsem poprvé jasně cítil, že ano, chci běhat. Pak už to šlo tak nějak samo, skoro bych řekl i mimo mě. Kilometry přibývaly a s nadšením malého dítěte jsem se těšil nejen na další závody, ale i na běžné tréninkové běhy. Snad jsem si tehdy i myslel, že desítka je skoro ta nejdelší distance, která se dá běžet. Mlhavě jsem tušil, že existuje něco jako půlmaraton a možná i maraton. Vždycky jsem ale měl zato, že maraton je záležitostí úzkého okruhu několika mladých šílenců, popř. reprezentantů, kteří jej běhají na mistrovství světa nebo olympiádě. Ani ve snu mě nenapadlo, že běhání maratonských a delších distancí je, poněkud masochistickým, přesto však poměrně rozšířeným způsobem zábavy relativně početné komunity lidí všech věkových kategorií. Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, že budu běhat maraton a že se stanu jeho nadšeným propagátorem, asi bych mu doporučil ústavní léčbu. Nic nemohlo být vzdálenější realitě. Kdo mě zná, určitě potvrdí. Představa, že bych se stal členem vesmírné expedice na Mars, by snad byla uvěřitelnější, než to, že bych někdy mohl zdolat maratonskou (nebo delší) distanci. A přesto je to pravda. Zvláštní jsou cesty Boží a toto je jedna z nich, ale o tom možná někdy příště.

Zde v úvodu mého deníku bych chtěl jen říct, že běhání přede mnou otevřelo naprosto nové a netušené obzory a dalo mi možnost prožívat radost. Obyčejnou, prostou a čistou radost z toho, že jsem. Radost, která není založena na tom, že třeba získám něco, po čem dlouho toužím, kterážto většinou nemá dlouhého trvání. Není to ani radost, která by byla vyvážena tím, že na druhé straně někdo cítí bolest. Je to prostě taková ta ryzí radost, kterou svět nemůže dát a nemůže vzít. Někdy mám pocit, jakoby člověk při běhu měl citlivější a otevřenější srdce, jakoby vše cítil a vnímal trošku jinak. Od té doby, co jsem s během začal, stále více žasnu a divím se. Běhání není jen nesmyslná dřina a prázdné sebetrýznění. Běh je branou do nádherného a tajemného světa plného zázraků. Naplňuje mne úžas nad spoustou (možná na první pohled) obyčejných věcí, které často nevnímáme. Každý lístek nebo šiška, každý keřík či květ, každý ptáček, letmý úsměv běžce (ještě lépe běžkyně) je pro mne malým tajemstvím a zázrakem. Někdy se přistihnu, jak moje nitro zaplavuje nádherný pocit vděčnosti za to, že mohu být součástí tohoto zázraku. To si pak přeju, aby běh neskončil a aby to souznění trvalo věčně.

Ale abych se vrátil do reality a k suchým faktům. První oficiální maraton jsem zaběhnul 11. května 2014 a od té doby, tedy za rok a půl, jich mám na kontě devatenáct a k tomu jeden ultramaraton. Výsledné časy jsou, řekněme, průměrné, ale to není podstatné. Důležité pro mě je, aby běhání přinášelo radost a naplnění. Vítězství, sláva a peníze nejsou rozhodně to, co bych já osobně mohl od běhání očekávat :-) Už delší dobu si pohrávám s myšlenkou začít si psát běžecký, resp. maratonský deník, kam bych alespoň stručně zaznamenával jednotlivé maratony či ultramaratony. Pomalu začínám mít dojem, že se mi některé detaily z již odběhnutých závodů lehce vytrácejí a to bych nerad. Teď se tedy pokusím, alespoň ve stručnosti, zrekonstruovat zpětně těch dvacet odběhnutých závodů a ty další (počínaje rokem 2016) se budu snažit zapisovat průběžně.

Jedno známé latinské rčení říká, že ve zdravém těle je zdravý duch (mens sana in corpore sano). Nemohu jinak, než tato slova potvrdit. Sám jsem se přesvědčil, že běhání (a pohyb vůbec) je nejlepší lék pro tělo i duši. Ono to sice sem tam trošku bolí, ale tak je to se vším. Co nic nestojí, za moc nestojí (a nemyslím tím peníze). Lidé jsou dnes přepracovaní, vystresovaní, přesycení a vyhořelí a já nevím co ještě, utrácí obrovské sumy peněz za různé terapie, léky a fitka a přitom by často stačilo, kdyby se zvedli a šli se aspoň na hodinku projít nebo zaběhat a načerpat energii z přírody. Jak se říká, nejlepší věci jsou zadarmo. A nakonec slova našeho nejznámějšího běžce. Emil Zátopek kdysi trefně poznamenal: "Jestli chceš něco vyhrát, běž 100 metrů. Jestli chceš něco zažít, běž maraton." Tak na co ještě čekáte? :-) (to už říkám já).

Autorem fotky je Daniel Orálek.

Takže kamarádi, s pozdravem Běhu zdar vzhůru do nové sezony 2016. Ať je aspoň stejně tak dobrá, jako ta minulá. Petr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johnny Johnny | Web | 9. ledna 2016 v 23:35 | Reagovat

Pekný motivačný článok. :) Ja som sa uz istý čas venujem plávaniu a cyklistike a pre toto leto som sa rozhodol, že by som možno skúsil triatlon. Tiež som začal trochu trénovať beh a zatiaľ som na tom podobne ako tu popisuješ ty, ako ti to zo začiatku šlo. :D Momentálne som schopný dať naraz maximálne štyri kilometre pomerne dosť pomalým poklusom... a keďže som sa pre to rozhodol len krátko pred Vianocami a našimi horskými mrazmi som sa nechcl nechať odradiť, stal sa zo mňa predvčerom hrdý majiteľ angíny. :)

2 Petr Tulis Petr Tulis | 9. ledna 2016 v 23:42 | Reagovat

[1]: Ahoj Johnny, no tak to jsi mě překvapil, sotva jsem stačil před pár minutami publikovat první článek a už je tu komentář. Chystám se přihodit krátký přehled svých prvních dvaceti maratonů. Triatlon mě taky láká, ale to bych musel zapracovat na plavání. Kolo je ok. Tak snad na tom letos zapracujeme, ty běh a já plavání :-) měj se fajn zatím. Petr

3 MaikelW MaikelW | E-mail | 17. ledna 2017 v 9:06 | Reagovat

I found this page on 12th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama