Maratonský deník - Petr Tulis

První maraton - PIM 2014

10. ledna 2016 v 0:13 | Petr Tulis |  Maratony

PIM neboli Pražský mezinárodní maraton (Prague International Marathon) už navždy zůstane mým prvním oficiálně zaběhnutým maratonem. Mrzí mě, že jsem si již tehdy nevedl nějaký běžecký deníček, do kterého bych si poznamenal pocity bezprostředně po doběhu do cíle na Staroměstském náměstí. Určitě to zná každý běžec, pocity jsou nejintenzivnější vždy krátce po závodě a velice rychle mizí. Pokud je nezachytíte hned, tak pak už nikdy. Škoda. První maraton se zapíše do srdce a do paměti běžce asi tak, jako první láska. Pak přijdou další, ale ta první už navždy zůstane první.

Takžee jak to vlastně s tím prvním maratonem bylo... Poté co jsem koncem roku 2013 odběhl několik půlmaratonů, začal jsem cítit, že ta předpona "půl" je tam navíc a že by bylo dobré ji odstranit. Proč dělat věci polovičatě tam, kde by to mohlo jít tak nějak "cele". Když jsem dobíhal do cíle půlmaratonu, tak představa, že bych byl jen v polovině závodu a že bych měl běžet dalších jedenadvacet kilometrů, byla naprosto šílená. V té době jsem si to ještě nedokázal představit, ale věděl jsem že chci. Že chci běžet maraton. Plánoval jsem to ale na mnohem později. Pak se ale stalo něco, co se asi prostě mělo stát. Na začáku ledna 2014 jsem někde na netu narazil na reklamu jubilejního dvacátého ročníku PIMu, který se měl běžet 11. května 2014. Od toho okamžiku jsem nebyl schopen myslet na nic jiného. 11. května byl den mých čtyřicátých narozenin, takže jsem to považoval za znamení osudu. Několik dnů jsem bojoval sám se sebou. Pesimista uvnitř mi našeptával, ať to neuspěchám, optimista naopak ponoukal, ať se přihlásím, že to určitě zvládnu. Je to přece jen výjimečná příležitost, běžet takový významný mezinárodní maraton, navíc jako premiéru v den svých čtyřicátých narozenin. Neklid uvnitř nepolevil, dokud jsem neučinil definitivní rozhodnutí, že poběžím. Jaké však bylo moje zklamání, když jsem zjistil, že kapacita závodu byla vyčerpána a registrace byly zastaveny již dva týdny předtím. To byla studená sprcha pro moje nadšení. Po několika dnech uvažování jsem se rozhodnul, že to nevzdám. Napsal jsem email Carlovi Capalbovi, šéfovi PIMu a několika dalším vrcholným manažerům PIMu, kteří byli na stránkách maratonu uvedeni v organizačním výboru na prvních pěti místech. Poprosil jsem je, jestli by vzhledem k mým narozeninám v den maratonu nemohli udělat výjimku a dodatečně mi umožnit registraci. Kupodivu, odepsali všichni. Ve vší slušnosti mi napsali, že zatím se nedá nic dělat, že se uvidí později a ať neklesám na mysli. Pak se dlouho nic nedělo a já se pomalu začal rozhlížet po nějakém jiném maratonu, kde bych si odbyl tu svoji premiéru v královské distanci. O to víc jsem byl překvapen, když asi tak měsíc před závodem přišel email od pana Václava Skřivánka z organizačního výboru PIMu, že moje záležitost byla vyřízena kladně a že můžu běžet. Už jsem s tím vůbec nepočítal a nevěřil jsem, že se tam ještě někdo bude tou mojí žádostí zaobírat. A přece.

11. května 2014, tuším že v devět hodin dopoledne, jsem tedy stál (sice v předposledním startovním sektoru, ale přesto) na startu svého vytouženého prvního maratonu. Bez stresu, nervů, naprosto v klidu a pln očekávání jsem si užíval předstartovní atmosféru. Vlastně jsem si v záplavě toho nadšení ani neuvědomil, že mám ten den čtyřicet let. Pozoroval jsem to kouzelné lidské hemžení, poslouchal jakými kdo mluví jazyky a pomalu se za zvuků Smetanovy Vltavy sunul na Staroměstské náměstí. Startovní čára je sice na Staroměstském náměstí, ale můj sektor byl skoro až na Ovocném trhu, takže mi to zabralo skoro deset minut po startovním výstřelu, než jsem skutečně vyběhl na start. Hned od začátku jsem si držel tempo pět minut na kilometr, nechtěl jsem to přepálit. Úkol zněl jasně, doběhnout. Problém byl trošku v tom, že tempo většiny ostatních běžců v zadních sektorech bylo mnohem pomalejší, takže jsem musel hodně předbíhat a to je hodně vysilující. Vlastně prvních dvacet pět kilometrů jsem nedělal nic jiného, než předbíhal a kličkoval. I když počasí nebylo ideální a zažili jsme i docela vydatnou spršku, tak vše probíhalo ok. Žádná krize nepřišla, ani na třicátém kilometru, ani později. Třikrát se probíhalo kolem Právnické fakulty, mé Alma Mater. Vždycky jsem vzpomínal, jak jsem tam postávali před vchodem mezi přednáškami a před odchodem do hospody k Milosrdným bratřím a nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že tam jednou budu pobíhat s číslem na hrudi. S výsledným časem 3 hodiny 39 minut a pár sekund jsem byl mimořádně spokojen. Nebýt zařazení do špatného startovního sektoru, mohl jsem se hned při prvním maratonu přiblížit magické hranici tři a půl hodiny. Ale i tak jsem byl nadšen. V cíli jsem prohodil pár vět s některými zahraničními účastníky, tedy zejména těmi italskými a užíval si ty fajn pocity, že se mi podařilo něco, co se ještě nedávno předtím zdálo jako naprosto nemožné. Myslím, že se to dá přirovnat k závěrečným státnicím na vysoké škole. Už tehdy jsem zjistil, že každý odběhnutý maraton, nejen ten první, přináší nádherné emoce. Jsou to momenty, které se neomrzí. Takže tolik, pokud jde o cestu k mému prvnímu maratonu. Zde je pár fotek.
První kilometry mého prvního maratonu. Na Karlově mostě.
A ještě jedna z Karlova mostu. Super pocit. Uzavřeli kvůli nám půlku Prahy.
Finišerská medaile, chvíli po doběhu prvního maratonu. Několik dalších fotek můžete shlédnout zde http://tulda1.rajce.idnes.cz/Petr_Tulis_-_Prague_International_Marathon_2014/
Takže tolik o mém prvním maratonu. Petr Tulis
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama