Maratonský deník - Petr Tulis

Květen 2016

PIM 2016, Praha

16. května 2016 v 22:43 | Petr Tulis |  Maratony
Prague International Marathon 2016 dne 8. května 2016 je mým maratonem číslo dvacet. Přijde mi skoro neuvěřitelné, že už je to (přesně) dva roky, co jsem běžel svůj první maraton. Od té doby mám permanentní pocit, že ten osudný den před dvěma lety byl takovým zvláštním předělem v mém životě a že od té doby už není nic tak, jako dřív. Letošní pražský maraton byl mým prvním v roce 2016. Jak jsem psal již dříve, plánoval jsem účast v Moravských Budějovicích a v Mělníku, ale zdravotní problémy (a také nečekaný odchod maminky) způsobily, že jsem letošní maratonskou sezonu zahájil až v Praze.
Startovní číslo jsem si vyzvedl již v pátek, takže v neděli jsem jel ráno vlakem prakticky přímo na čas startu, tedy na devátou hodinu. Vlak měl lehké zpoždění, takže jsem jen tak tak zvládl převlečení do běžeckého, úschovu a nalezení mého startovního sektoru G. Cestou jsem potkal Standu Teplého od nás z Chrudimi, který ten den běžel (úspěšně) svůj první maraton, gratuluji. Mačkám se s ostatními běžci někde v polovině Celetné ulice, po pravé straně se tyčí majestátní silueta Týnského chrámu. Je nádherné nedělní ráno, svítí slunce a vzduch voní jarem. Krátce před devátou zazní česká hymna, po ní už se linou první tóny Smetanovy Vltavy a já cítím lehké mrazení v zádech. Had se po chvíli začíná pomalu sunout směrem na Staroměstské náměstí a mě zaplavuje pocit klidu a vděčnosti za to, že můžu zase běžet. Startovní pásku protínám v čase přibližně devět hodin, čtyři minuty a dvacet sekund. Ze začátku se moc běžet nedá, takže první kilometry beru jako rozklus, který jsem nestihl před závodem. Úvodní pasáž PIMu patří k nejkrásnějším, protože se běží nádherným prostředím Malé Strany, přes Klárov, Valdštejnskou ulicí na Malostranské náměstí a odtud na Karlův most, což je asi nejpůvabnější pasáž celého závodu. První menší kolečko vede přes Libeňský most a po Rohanském nábřeží a kolem nemocnice Na Františku zpět na Staroměstské náměstí. Pak Celetnou ulicí, kolem ČNB, spodní částí Václavského náměstí k Národnímu divadlu a odtud po Rašínově nábřeží (s odbočkou do Nuslí) do Podolí. Zde je polovina závodu a také otočka, běží se zpět k Palackého mostu, kolem smíchovského pivovaru po Strakonické asi dva kilometry na otočku a pak zase zpět k mostu Legií. To už je třicátý kilometr a já pomalu cítím, že se začíná dostavovat únava. Do třicátého kilometru se mi daří držet tempo pár sekund pod pět minut na kilometr. Po třicátém kilometru je jasné, že budu muset zpomalit nebo se mi zataví nohy a bude konec. Opět se běží po nábřeží Edvarda Beneše a kapitána Jaroše až k Libeňskému mostu a po Rohanském nábřeží zpět směrem na Staroměstské náměstí. Na čtyřicátém kilometru už cítím, že toho mám plné kecky, nohy už nemají sílu a tempo je někde lehce nad pět a půl minuty na kilometr. Ale i za to jsem rád, před závodem jsem měl obavy, že to bude horší. Do cíle dobíhám v čase tři hodiny, třicet osm minut a čtyřicet jedna sekunda a jsem naprosto spokojen. V cílovém prostoru se pohybuje zakladatel pražského maratonu Carlo Capalbo a neúnavně vítá v cíli každého doběhnuvšího závodníka. Najednou mám pocit, že po tom nepříliš povedeném začátku letošního roku se mi konečně vrací síla a radost z běhání. Ovocný trh slouží jako polní lazaret, připojuji se a lehám si na rozehřátou dlažbu, abych trochu ulevil unaveným svalům. Doufám, že do dalšího maratonu to nebude zase trvat dalšího půl roku.

Brdská stezka 2016, Mníšek pod Brdy

4. května 2016 v 23:04 | Petr Tulis |  Ultramaratony

Zahájení běžecké sezony 2016 jsem si představoval trošku jinak. Po posledním maratonu loňského roku (listopad 2015, Srch u Pardubic) jsem si dal měsíční regenerační pauzu a dle předpokladů jsem chtěl jako první maraton roku 2016 běžet únorový Maraton Jana Buly v Moravských Budějovicích. Mé nadšení ale dva týdny před uvedenou akcí zchladila zkroucená záda, která mě na měsíc kompletně vyřadila z provozu. Pozornost jsem tedy zaměřil k Mělnickému maratonu míru, který se běhá tradičně na začátku dubna, tento rok se akce konala v sobotu 9. dubna. Dva dny před víkendem jsem po probuzení zjistil, že mě pálí a škrábe v krku a brzy bylo jasné, že ze sobotního startu zase nebude nic. Virózu (skutečnou, nikoliv "zemanovku") za dva dny nevyléčíte, takže sice s těžkým srdcem, ale přesto, jsem start v Mělníku vzdal. Jako náhradní řešení jsem zvolil o týden později Brdskou stezku, což je tradiční mezinárodní ultramaratonský závod v běhu na 50 km, který se běží i jako Mistrovství České republiky veteránů v ultramaratonském běhu. V průběhu týdne se můj zdravotní stav zlepšil a tak jsem se v sobotu 16. dubna 2016 mohl v prostorách základní školy v Mníšku pod Brdy zaprezentovat a konečně si zaběhnout první letošní závod.
Start Brdské stezky 2016
Ranní sprška mě moc nepotěšila, ale déšť pak naštěstí ustal a pak v průběhu závodu už přišly jen lehké přeháňky. Spíš mi vadilo, že bylo docela chladno a sem tam i nepříjemný větřík. Vím, že většině běžců takové počasí vyhovuje, ale já jsem prostě nastavenej na vyšší teploty. Jinak samotné akci a zejména pořadatelům nelze nic vytknout. Běží se v nádherném prostředí brdských lesů v okolí Mníšku, částečně po asfaltu, částečně po více či méně zpevněných lesních cestách. Trasa je značená naprosto dokonale. I když jsem některé pasáže běžel sám a nikoho před sebou neviděl, nikdy jsem neměl pocit, že bych se mohl ztratit. Každá křižovatka, každá odbočka, každé místečko, kde by mohlo dojít k pochybnostem kudy běžet, bylo označeno šipkou nebo kolíkem. Stejně tak občerstvovacích stanic bylo víc než dost, jejich zásobení naprosto postačující a jejich obsluha příjemná. Měl jsem trošku obavy, jestli někde uprostřed nezjistím, že to neudýchám. Přece jen těch problémů bylo letos docela dost, navíc ta viróza, která zmizela prakticky pár dnů před závodem. Ale nakonec se jako největší problém ukázaly moje nové běžecké boty. V tréninku jsem s nimi sice odběhal asi dvě stě kilometrů, ale v závodě mi nadělaly mozoly na obou nohách, jak zezadu tak i zepředu. Není to nic příjemného, když tě přes čtyřicet kilometrů tře bota na obou achilovkách. Každou sekundu, každý krok, do kopce i z kopce… Přitom v tréninku to bylo ok. Tolik času člověk věnuje výběru bot, zkusí tolik párů, zaplatí za ně nekřesťanské peníze, aby pak zjistil, že se v nich nedá ani moc běhat. Věřím, že o co byl začátek letošní sezony těžší, o to bude lepší zbytek. Další akce je pražský mezinárodní maraton dne 8. května 2016 (PIM), takže uvidíme. Snad už jsem si svůj příděl (nejen) běžecké smůly pro tento rok vybral.