Maratonský deník - Petr Tulis

Brdská stezka 2016, Mníšek pod Brdy

4. května 2016 v 23:04 | Petr Tulis |  Ultramaratony

Zahájení běžecké sezony 2016 jsem si představoval trošku jinak. Po posledním maratonu loňského roku (listopad 2015, Srch u Pardubic) jsem si dal měsíční regenerační pauzu a dle předpokladů jsem chtěl jako první maraton roku 2016 běžet únorový Maraton Jana Buly v Moravských Budějovicích. Mé nadšení ale dva týdny před uvedenou akcí zchladila zkroucená záda, která mě na měsíc kompletně vyřadila z provozu. Pozornost jsem tedy zaměřil k Mělnickému maratonu míru, který se běhá tradičně na začátku dubna, tento rok se akce konala v sobotu 9. dubna. Dva dny před víkendem jsem po probuzení zjistil, že mě pálí a škrábe v krku a brzy bylo jasné, že ze sobotního startu zase nebude nic. Virózu (skutečnou, nikoliv "zemanovku") za dva dny nevyléčíte, takže sice s těžkým srdcem, ale přesto, jsem start v Mělníku vzdal. Jako náhradní řešení jsem zvolil o týden později Brdskou stezku, což je tradiční mezinárodní ultramaratonský závod v běhu na 50 km, který se běží i jako Mistrovství České republiky veteránů v ultramaratonském běhu. V průběhu týdne se můj zdravotní stav zlepšil a tak jsem se v sobotu 16. dubna 2016 mohl v prostorách základní školy v Mníšku pod Brdy zaprezentovat a konečně si zaběhnout první letošní závod.
Start Brdské stezky 2016
Ranní sprška mě moc nepotěšila, ale déšť pak naštěstí ustal a pak v průběhu závodu už přišly jen lehké přeháňky. Spíš mi vadilo, že bylo docela chladno a sem tam i nepříjemný větřík. Vím, že většině běžců takové počasí vyhovuje, ale já jsem prostě nastavenej na vyšší teploty. Jinak samotné akci a zejména pořadatelům nelze nic vytknout. Běží se v nádherném prostředí brdských lesů v okolí Mníšku, částečně po asfaltu, částečně po více či méně zpevněných lesních cestách. Trasa je značená naprosto dokonale. I když jsem některé pasáže běžel sám a nikoho před sebou neviděl, nikdy jsem neměl pocit, že bych se mohl ztratit. Každá křižovatka, každá odbočka, každé místečko, kde by mohlo dojít k pochybnostem kudy běžet, bylo označeno šipkou nebo kolíkem. Stejně tak občerstvovacích stanic bylo víc než dost, jejich zásobení naprosto postačující a jejich obsluha příjemná. Měl jsem trošku obavy, jestli někde uprostřed nezjistím, že to neudýchám. Přece jen těch problémů bylo letos docela dost, navíc ta viróza, která zmizela prakticky pár dnů před závodem. Ale nakonec se jako největší problém ukázaly moje nové běžecké boty. V tréninku jsem s nimi sice odběhal asi dvě stě kilometrů, ale v závodě mi nadělaly mozoly na obou nohách, jak zezadu tak i zepředu. Není to nic příjemného, když tě přes čtyřicet kilometrů tře bota na obou achilovkách. Každou sekundu, každý krok, do kopce i z kopce… Přitom v tréninku to bylo ok. Tolik času člověk věnuje výběru bot, zkusí tolik párů, zaplatí za ně nekřesťanské peníze, aby pak zjistil, že se v nich nedá ani moc běhat. Věřím, že o co byl začátek letošní sezony těžší, o to bude lepší zbytek. Další akce je pražský mezinárodní maraton dne 8. května 2016 (PIM), takže uvidíme. Snad už jsem si svůj příděl (nejen) běžecké smůly pro tento rok vybral.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama