Maratonský deník - Petr Tulis

PIM 2016, Praha

16. května 2016 v 22:43 | Petr Tulis |  Maratony
Prague International Marathon 2016 dne 8. května 2016 je mým maratonem číslo dvacet. Přijde mi skoro neuvěřitelné, že už je to (přesně) dva roky, co jsem běžel svůj první maraton. Od té doby mám permanentní pocit, že ten osudný den před dvěma lety byl takovým zvláštním předělem v mém životě a že od té doby už není nic tak, jako dřív. Letošní pražský maraton byl mým prvním v roce 2016. Jak jsem psal již dříve, plánoval jsem účast v Moravských Budějovicích a v Mělníku, ale zdravotní problémy (a také nečekaný odchod maminky) způsobily, že jsem letošní maratonskou sezonu zahájil až v Praze.
Startovní číslo jsem si vyzvedl již v pátek, takže v neděli jsem jel ráno vlakem prakticky přímo na čas startu, tedy na devátou hodinu. Vlak měl lehké zpoždění, takže jsem jen tak tak zvládl převlečení do běžeckého, úschovu a nalezení mého startovního sektoru G. Cestou jsem potkal Standu Teplého od nás z Chrudimi, který ten den běžel (úspěšně) svůj první maraton, gratuluji. Mačkám se s ostatními běžci někde v polovině Celetné ulice, po pravé straně se tyčí majestátní silueta Týnského chrámu. Je nádherné nedělní ráno, svítí slunce a vzduch voní jarem. Krátce před devátou zazní česká hymna, po ní už se linou první tóny Smetanovy Vltavy a já cítím lehké mrazení v zádech. Had se po chvíli začíná pomalu sunout směrem na Staroměstské náměstí a mě zaplavuje pocit klidu a vděčnosti za to, že můžu zase běžet. Startovní pásku protínám v čase přibližně devět hodin, čtyři minuty a dvacet sekund. Ze začátku se moc běžet nedá, takže první kilometry beru jako rozklus, který jsem nestihl před závodem. Úvodní pasáž PIMu patří k nejkrásnějším, protože se běží nádherným prostředím Malé Strany, přes Klárov, Valdštejnskou ulicí na Malostranské náměstí a odtud na Karlův most, což je asi nejpůvabnější pasáž celého závodu. První menší kolečko vede přes Libeňský most a po Rohanském nábřeží a kolem nemocnice Na Františku zpět na Staroměstské náměstí. Pak Celetnou ulicí, kolem ČNB, spodní částí Václavského náměstí k Národnímu divadlu a odtud po Rašínově nábřeží (s odbočkou do Nuslí) do Podolí. Zde je polovina závodu a také otočka, běží se zpět k Palackého mostu, kolem smíchovského pivovaru po Strakonické asi dva kilometry na otočku a pak zase zpět k mostu Legií. To už je třicátý kilometr a já pomalu cítím, že se začíná dostavovat únava. Do třicátého kilometru se mi daří držet tempo pár sekund pod pět minut na kilometr. Po třicátém kilometru je jasné, že budu muset zpomalit nebo se mi zataví nohy a bude konec. Opět se běží po nábřeží Edvarda Beneše a kapitána Jaroše až k Libeňskému mostu a po Rohanském nábřeží zpět směrem na Staroměstské náměstí. Na čtyřicátém kilometru už cítím, že toho mám plné kecky, nohy už nemají sílu a tempo je někde lehce nad pět a půl minuty na kilometr. Ale i za to jsem rád, před závodem jsem měl obavy, že to bude horší. Do cíle dobíhám v čase tři hodiny, třicet osm minut a čtyřicet jedna sekunda a jsem naprosto spokojen. V cílovém prostoru se pohybuje zakladatel pražského maratonu Carlo Capalbo a neúnavně vítá v cíli každého doběhnuvšího závodníka. Najednou mám pocit, že po tom nepříliš povedeném začátku letošního roku se mi konečně vrací síla a radost z běhání. Ovocný trh slouží jako polní lazaret, připojuji se a lehám si na rozehřátou dlažbu, abych trochu ulevil unaveným svalům. Doufám, že do dalšího maratonu to nebude zase trvat dalšího půl roku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama