Maratonský deník - Petr Tulis

Červenec 2017

MUM 2017, Tišnovská etapa

9. července 2017 v 21:42 | PT |  Maratony

Čtvrtá etapa MUMu, nazvaná tišnovská a běhaná tradičně ve středu, patří ve srovnání s ostatními etapami k mým nejoblíbenějším. Letos jsem se rozhodnul neběžet celý MUM, ale jen lehce tréninkově dvě tři etapy. Nakonec zůstalo u těch dvou. Vzhledem k tomu, že tišnovská etapa se běžela v den státního svátku (5. července) a tedy v den pracovního volna, nebyl důvod váhat, která etapa pro mě letos po úvodní lomnické bude ta druhá.
Vybíhalo se tradičně od radnice z tišnovského náměstí a za asistence městské policie. Startovní pole je opět rozděleno na dvě skupiny a to dle výkonnosti běžců. Pomalejší účastníci, tedy ti, kteří jednotlivé etapy běhají za čtyři a půl hodiny a pomaleji, startují už ve dvě hodiny, rychlejší startují až ve tři hodiny. V pomalejší skupince startuje téměř sedmdesát běžců, v rychlejší přibližně šedesát. Čtvrtý den je druhý den, který se započítává do vloženého zkráceného závodu, označovaného jako MiniMUM (kdy se počítá první, čtvrtá a sedmá etapa). Je to taková "přípravka" pro ty, kteří si nevěří na celý MUM. Takže čtvrtou etapu běží, jak ti, kteří se snaží zdolat všech sedm etap, tak ti kteří v rámci MiniMUMu běží jen tři etapy a pak ti, kteří běží jen jednu etapu, případně více etap, ale jiných, než které se počítají do MiniMUMu. Musím říct, že je to velice působivé, vidět v horkém letním odpoledni, kdy teplota šplhá ke třicítce (a občas i vysoko nad), více než sto běžců všech věkových kategorií, kteří se chystají zdolat maratonskou distanci (resp. ještě o něco delší). Docela mě vždycky pobaví reakce lidí na trati, když se dozví, co běžíme. "Cože maraton?? No vy jste fakt blázni…" A když se ještě v té rychlosti stačíme letmo zmínit, že se třeba těch maratonů běží víc, tak to už často přesahuje jejich možnosti chápání 
V tišnovské etapě MUMu 2017 jsem startoval dobrovolně s pomalejší skupinkou, tedy ve čtrnáct nula nula, abych byl dříve v cíli. Byla to pro mě tak trošku nová zkušenost, protože do této doby jsem se vždy ("zuby nehty") udržel v rychlejší skupince. Výkonnostně se pohybuji někde na hranici právě toho limitu čtyři a půl hodiny. Mezi rychlejšími běžci jsem byl vždy přibližně mezi pěti posledními, v té pomalejší skupince jsem se naopak pohyboval stále více méně v čele pelotonu a osamocen, což zase klade vyšší nároky na sledování trasy.
Start tišnovské etapy je tradičně lehce pompézní, tedy za asistence městské policie. Ta zajišťuje bezproblémový průběh první částí závodu ulicemi města, až ke státní silnici u koupaliště. Pak už začíná úvodní stoupání lesními stezkami směrem na Pejškov a Maršov. Po této úvodní náročnější pasáži, která má asi 12 kilometrů, nastává naopak taková odpočinková fáze, kdy se přes Lažánky klesá až do Veverské Bítýšky k občerstvovací stanici přibližně v polovině etapy. Pak se pokračuje proti směru Svratky, přes Heroltice a Březinu k občerstvovačce u benzinové pumpy u Hradčan. To už je nejvyšší čas, aby se člověk mentálně připravil na nenáročnější pasáž středečního maratonu, kterým je výstup na kopec Klucanina. Záměrně neříkám výběh, protože po těch více než třiceti kilometrech nemůže být v takovém stoupáku o běhu ani řeči. Standartní hoby běžec, mezi které se tak trošku počítám, je rád, když ty přibližně dva kilometry zdolá lehkou chůzí. Snažit se byť i jen o nějakou imitaci běhu by mohlo znamenat, že se člověk na pár dnů vyřadí z provozu a to by byla škoda. Docela by mě i zajímalo, jestli ti opravdoví běžci, kteří se pohybují v čele výsledkové listiny, tyto pasáže běhají nebo taky jdou krokem. Třeba to někdy zjistím. Ale asi spíš z doslechu, je nepravděpodobné, že bych si to někdy mohl ověřit osobně tak, že jim budu dýchat na záda . Jinak kopec Klucanina je v tišnovském koloritu taková ta nepřehlédnutelná homole s rozhlednou. To jen pro ty, kteří neběhají, aby si mohli udělat představu, co je to vlastně zač ten MUM.
Po seběhu z Klucaniny se proběhne Tišnovem a následuje lehký výběh na Květnici, další vypečený tišnovský kopeček. Ale tam už se neběží až nahoru, po modré se seběhne dolů a během pár set metrů už je člověk v Lomničce. Odtud už je to asi osmi kilometrové lehké stoupání přes Šerkovice a okružním oběhem Lomnice se přiběhne do společného cíle všech etap MUMu, tedy do objektu lomnické základní školy. Na posledních kilometrech u Šerkovic předbíhám Sašu Alexejeva, který signalizuje nějaký problém s nohou. Za chvíli mě předbíhá Dan Orálek, vedoucí závodník, vybíhající o hodinu později. Na pár minutek se se mnou zastaví na kole projíždějící Vilma Podmelová, která letos neběží a tak poskytuje podporu na trati. Zpříjemní mi to závěrečnou fázi závodu. V klidu a pohodě dobíhám do cíle v mém standardním tišnovském čase čtyři hodiny, dvacet osm minut a čtyřicet dvě sekundy. Chvíli v průběhu závodu jsem si myslel, že by to mohlo být i o nějakou tu minutku lepší, ale musím uznat, že ten výsledný čas prostě odráží celkem přesně realitu.
Věřím, že příští rok bude příležitost nejen se zúčastnit celého MUMu, ale i vhodné okolnosti k tomu, abych trošku zlepšil ty časy jednotlivých etap a prolomil tak hranici třiceti hodin. Ale to je ještě daleko. Jsem moc rád, že jsem si mohl letos zaběhnout alespoň ty dvě etapy, spíše relaxačním tempem a tak, abych z toho měl dobrý pocit. Navíc jsem měl možnost zase po roce či po dvou potkat pár běžeckých kamarádů, což je takový příjemný bonus. Stále více se mi potvrzuje můj dávný dojem, že lidé, kteří se věnují dálkovému běhání, se v něčem hodně podobají jeden druhému. Minimálně takovým tím vnitřním klidem, pohodou, absencí stresu a podobně. Asi by toho bylo mnohem víc 

MUM 2017, Lomnická etapa

3. července 2017 v 23:00 | PT |  Maratony
V neděli 2. července 2017 byl v areálu základní školy v Lomnici u Tišnova zahájen jubilejní 25. ročník MUMu, tedy Moravského ultramaratonu. V průběhu čtvrtstoletí se z akce pro úzký okruh nadšenců stal ultramaratonský etapový podnik, který nemá obdoby nejen v rámci České republiky, ale i v regionu střední Evropy. O tom svědčí každoročně se zvyšující počet účastníků z Česka i ze zahraničí, ať už běží všech sedm etap nebo jen některou z nich.
Po dvou ročnících, kdy jsem si zaběhl celý MUM (2015, 2016), jsem se letos rozhodnul dát jen pár etap. Tedy první (lomnickou) a pak případně další ve dnech volna. Příjezd do areálu lomnické školy v neděli kolem jedné odpoledne mi připomínal návrat někam, kde to člověk dobře zná. Minimálně polovina účastníků jsou pořád ti samí běžci a člověk má pocit, jako by potkával staré známé. I když už je to rok, co jsme běželi poslední etapu loňského MUMu. Začátek byl trošku hektický, než jsem se stačil zaregistrovat, převléknout a nazout běžecké botky, tak už byl nejvyšší čas se postavit na start. Ještě jsem stačil prohodit pár slov s kamarády z předchozích ročníků a už zazněl startovní výstřel. Úvodní pasáž lomnické etapy, tedy asi tříkilometrové stoupání na Veselí, jakoby chtělo všem účastníkům naznačit, že to nebude žádná procházka růžovým sadem. Následují kontrolní body a občerstvovací stanice ve Štěpánovicích, průběh Předklášteřím, Dolní Loučky, Horní Loučky, Skryje, lehké asi dvoukilometrové stoupání do Jilmoví, nepříjemná asi dvoukilometrová pasáž po frekventované silnici do Litavy, poté Klokočí, seběh přes Maňovou do Doubravníka, kde je předposlední občerstvovačka (přibližně jedenatřicátý kilometr). Až potud je to celkem pohodový závod. Nejtěžší pasáž první etapy a dle mého názoru i celého MUMu je mezi dvaatřicátým až sedmatřicátým kilometrem. Prudké stoupání na Křížovice, Křeptov a poté na kopec Míchovec dá zabrat nejednomu zkušenému běžci. Ale i to k takovému typu závodů patří. Pak už následuje jen lehký seběh k poslední občerstvovačce v Ochoze u Tišnova a finální seběh do areálu základní školy v Lomnici. Je to zvláštní, jakou psychologickou výhodu znamená znalost terénu z předchozích ročníků a možnost mentálně se na to připravit. Před dvěma lety jsem po první etapě nemohl chodit a dnes se cítím naprosto ok. Výsledný čas 4 hodiny 32 minut a 20 sekund není sice nic světoborného, ale jinak to byl příjemný závod a maraton s pořadovým číslem dvacet devět.